Tentokrát o Jitřence, Večernici, Venuši

Vážně, nevážně

K. Hoffmann

Jak jsem slíbil - dnes o nejjasnějším objektu naší oblohy - hned po Slunci a Měsíci - o krásné bohyni nejenom řecké mytologie, naší sousedce Venuši.

Venuše, druhá v pořadí hned po Merkuru, co se týče posloupnosti planet od Slunce, se nachází v průměrné vzdálenosti okolo 108 mil. km na rozdíl od naší "Zemičky", která je v průměru 150 mil. km. Je to naše nejbližší planetární sousedka v mnohém nám podobná a přesto tak rozdílná. Rok je tam delší než den a to proto, že se otáčí okolo své osy velice pomalu a jako jediná planeta sluneční soustavy ve stejném směru jako její oběh okolo Slunce. Rok je na ní dlouhý 224,7 pozemského dne a její den je dlouhý 243 pozemských dní. Na rozdíl od nás nemá svůj satelit, takže je bez svého měsíce. Složením a rozměry je naší zemi velice podobná, ale podmínky jsou velice rozdílné. Na povrchu je pekelná výheň - kolem 460 stupňů celsia a atmosférický tlak okolo 80 atmosfér. I složení atmosféry je rozdílné. Převládá tam oxid uhličitý, takže panuje obrovský "skleníkový efekt". Díky její pomalé rotaci se její kovové roztavené jádro neotáčí, a proto nemá magnetické pole, které by ji chránilo před hrozivým zářením, jak z vesmíru, tak od našeho Slunce. 

Jako první, komu "se podařilo dobýt" tuto planetu, byla sovětská sonda Věněra 3, která přistála na Venuši 1. 3. 1966, ale díky brzkému přehřátí spíše na jejím povrchu havarovala. Poté 15. 12. 1970 se podařilo sondě Věněra 7 přistát a zaslat nám data o jejím pozorování a měření. 

I v dnešních letech zkoumáme tuto planetu, jak sondami, které letí okolo ní, ale i skrze ty, které byly vyslány přímo i na její oběžnou dráhu. 

A to je zatím vše "Vážně, nevážně" o krásné, pekelné planetě Venuši.

No a příště, v dalším pokračování na téma "Vážně, nevážně" něco o Elonu Muskovi a jeho vizích.