Poslední kapitola byla dopsána: Jürgen Habermas (1929–2026)
1. Poslední z Frankfurtu
Habermas patří k tzv. druhé generaci frankfurtské školy. Zatímco jeho předchůdci (Adorno, Horkheimer) byli po zkušenosti s nacismem hluboce skeptičtí k rozumu a moderní společnosti, Habermas věří, že projekt osvícenství není mrtvý – je jen "nedokončený".
2. Moc slova: Teorie komunikativního jednání
To je jeho "magnum opus". Habermas tvrdí, že základem lidství není boj o moc nebo zisk, ale řeč.
Strategické jednání: Snažíme se druhé využít k dosažení cíle (reklama, politika).
Komunikativní jednání: Skutečně se snažíme porozumět jeden druhému a najít shodu.
Cílem společnosti by mělo být vytvoření ideální řečové situace, kde vyhrává "síla lepšího argumentu", nikoliv síla peněz nebo postavení.
3. Životní svět vs. systém
Habermas vidí moderní společnost jako souboj dvou světů:
Životní svět (Lebenswelt): sféra rodiny, přátel, kultury a neformálních vztahů. Zde vládne porozumění.
Systém: svět peněz (ekonomika) a moci (byrokracie).
Jeho velkým varováním je kolonizace životního světa. To se děje, když logika peněz a moci začne požírat naše soukromé vztahy a kulturu (např. když se i školství nebo zdravotnictví začnou řídit čistě jako byznys).
4. Veřejná sféra a ústavní patriotismus
Habermas vzkřísil pojem veřejné sféry – prostoru (kavárny, média, diskuse), kde se formuje veřejné mínění. Aby moderní stát fungoval, lidé se nemusí milovat nebo sdílet stejnou krev, ale musí sdílet úctu k demokratickým pravidlům. Tomu říká ústavní patriotismus.
Proč ho číst dnes?
V době dezinformací, sociálních bublin a "překřikování se" v diskusích je Habermasův apel na racionální debatu aktuálnější než kdy dříve. Připomíná nám, že demokracie stojí a padá s naší schopností spolu mluvit – ne na sebe jen řvát.
/pár slov o člověku, hs/
Odtud už musíme pokračovat sami…,
zdroj: https://www.pritomnost.cz/2026/03/16/odtud-uz-musime-pokracovat-sami/?utm_source=ecomail&utm_campaign=2023_05_14_nesletter265_copy_copy&utm_medium=email&utm_term=10369&ecmid=10151
Vzhledem k neustále rostoucímu pravicovému populismu ve všech našich zemích by takový dlouho opomíjený krok k další integraci EU, a tedy i k její globální akci, jistě našel ještě menší spontánní podporu než dříve. Ve většině západních členských států EU jsou domácí politické síly prosazující decentralizaci nebo demontáž EU, nebo alespoň oslabení pravomocí Bruselu, silnější než kdy dříve. Proto se domnívám, že je pravděpodobné, že Evropa bude méně schopna než kdy dříve oddělit se od současné vedoucí mocnosti, USA. Ústřední výzvou pak bude, zda si v tomto směru dokáže udržet své normativní a zatím stále demokratické a liberální sebepojetí.
Na konci politicky relativně příznivého života je pro mě těžké vyvodit závěr, který je navzdory všemu docela přesvědčivý: Další politická integrace, alespoň v jádru Evropské unie, nebyla pro naše přežití nikdy tak zásadní jako dnes. A nikdy se nám nezdála tak nepravděpodobná.