Končí prezidentský mandát Miloše Zeman

Každý a vše má vyměřený čas. Biologický, profesní i sociální. Vše nějak souvisí. Zeman, zvolený přímou volbou, kterou si ostatně sám přál, ač ho od ní okolí zrazovalo, že ta nepřímá přeci jen dává lepší prostor pro případné "vlivové působení" (vyváženější varianta pro všimné v zákulisí), jaké si můžeme pamatovat z dob volby a zvolení Václava Klause, oponoval a věřil v sebezničující postulát českého voliče. Klaus, ač poněkud s jinou devízou kráčející do polistopadového dění po r. 1989, byl a je M. Zemanovi dosti podobný. A co je spojovalo? Především narcisismus, který má zřejmě hodně psychologizující kořeny v nezvládnutí "mužského vzoru" v době dospívání. 

Za sebe si dovolím poznamenat, že Zeman Klause překonal. A bude-li se o jednom či druhém psát v učebnicích, řekněme více v odborných pro studia politologie či psychologie, myslím, že lehce o pár řádek si více zaslouží právě Zeman. Ten totiž více odrážel a odráží tu bolestivost "českého plebejství", které nejenže dějinně propadlo, ale stalo se nakonec závislým na stejných mechanismech, které léty kritizovalo a snažilo se dokonce oponovat. 

Čistě lidsky Zemanovi nezávidím ani jeden z dalších dnů, jichž se ještě dožije. Těch, co k němu totiž příp. zavítají do jeho docela malé kanceláře, mu totiž nebudou závidět, ale budou mu to přát. A to je v českých maloměšťáckých poměrech snad horší než ta obvyklá lidská závist.

Takže nezbývá novému prezidentovi popřát, ať celý ten mocenský úděl o něco posune tam, kde se to může přeci jen více podobat roli osobnosti, která bude lépe snášet všechny ty nástrahy politické, a především ty lidské. A nezblázní se z toho!

H. Svobodová