Zemřela jedna z velkých postav našich novodobých dějin a výrazná osobnost kultury paní Vlasta Chramostová

Tento podzimní čas se stal smutným "odcházením" významných zástupců naší kulturní a společenské scény. Nejinak tomu je v případě herečky paní Vlasty Chramostové. Ta ztělesnila na divadle i ve filmu řadu výrazných postav, v nichž se pokaždé projevil umělecký profil herečky, ale také kontext doby, v němž paní Chramostová působila. Mám na mysli především rozporuplnost, s jakou kráčela životem společenským, ale i osobním. 

I přes téměř dvacetiletou nucenou pauzu, kterou jí vystavil předlistopadový režim a jeho komunistické vedení, se dokázala vrátit na "prkna, která znamenají svět", stejně jako po delší odmlce oslovit také novou generaci diváků. 

Za pozornost jistě stojí její politické a občanské angažmá, spojené s členstvím v komunistické straně, což jen podtrhlo rozporuplnost, s jakou  se odvíjela tehdejší doba, ale i postavení občanů v ní. Sama Chramostová tento fakt nejenže sama připomínala, ani se nevyhýbala odpovědnosti, jakou v dané historické době měla. Tragédie, která na ní dolehla v podobě skonu jejího syna, celkový kontext osobního prožití jen zvýraznila. Na rozdíl od ostatních si však zvolila po r. 1968 velmi nelehké osobní, ale také občanské směřování. Ukázala tím mj., že záleží na každém z nás a na tom, že vždy je možnost volby. Pokaždé však jde o nemalý díl odvahy a osobního nasazení, a bezesporu o určitou hodnotovou odpovědnost v kontextu událostí, které nás utvářejí, stejně jako my tzv. odevzdáváme svůj díl. 

Co přitom ukazuje a odráží tristnost situace, v níž se dnes, 30 let po r. 1989, nacházíme, je to, jak si někteří opět uzurpují právo výkladu o jediném správném konání. Za příklad si dovolím považovat prezidentův až zlobný atak na předsedu Ústavního soudu ČR, což více než zřetelně vykazuje symptomy osobního charakteru a cílí do řad těch, s nimiž jej ještě donedávna pojilo některé spojenectví. Zároveň si není možné nevšimnout, jak se prezident a jeho okolí snaží zamířit do řad disentu, lidí spojených s r. 1968 a jejich působení s ohledem na "normalizační dění poté". Přitom se těmito postoji snaží prezident de facto "usmiřovat" personální působení jiných, v té době plně angažovaných a opětovně po listopadu 1989 působících na nejvyšších postech, a to s velmi sporným konáním a podezřeními v souvislosti se zákony této země. Ano, mám tím na mysli příklad osoby stávajícího premiéra A. Babiše a jemu podobných. Tato podivná karikatura na "dějinnou kontinuitu" v žádném případě nevychází z přirozenosti procesu, nýbrž jde o svévoli některých mocí disponovaných jednotlivců, kteří si takto podobné počínání ještě vynucují.

Je smutné, že k tomu opět bývají zneužíváni ti, jejichž hodnotová poselství by nám všem měla sloužit spíše k poučení.

H. Svobodová