H. Svobodová: Více než o inkluzi jde o boření mýtů

Dovolím si reakci na článek bývalé poslankyně za KSČM paní Semelové https://www.halonoviny.cz/articles/view/51579732  , v němž se vyjádřila nejen na téma platů asistentů pedagoga, stranou přitom nezůstala ani inkluze: "Současné pojetí je drahé, nesystémové, má negativní dopady, snižuje kvalitu vzdělávání a ohrožuje systém speciálního školství. Poškozuje žáky běžné i »inkludované«, učitele, školská poradenská zařízení. Pár konkrétních příkladů: enormní nárůst administrativy, personální situace (učitelé nemají čas na vzdělání pro práci s těmito dětmi, chybí speciální pedagogové, psychologové, asistenti). Kantoři se věnují »inkludovaným« žákům na úkor ostatních. Ty často ruší přítomnost asistentů a chování integrovaných žáků, kteří nezvládají učivo, zaostávají, nezažívají pocit úspěchu, bývají předmětem šikany." 

Takže:

  • je třeba připomenout, že KSČM od samého počátku vystupuje proti inkluzívním procesům v rámci vzdělávacího procesu spíše, resp. negativně. Zda jde jen o jednu z dalších "truc aktivit" této strany, je spíše zjednodušením. V každém případě podobné postoje této strany váží - v kontextu výkladů právě paní Semelové také absenci "řádné ideově politické základny". To se týká především předmětů dějepis a občanská výchova. Netřeba více rozebírat, čtenář si jistě dovede dešifrovat tuto poznámku v celé šíři. Doplním jen ještě problematiku migrace, "devastující roli EU" a "všeobjímající roli Ruska" a pro jistotu také Číny;
  • inkluze je proces a už to ji řadí v chápání paní Semelové k něčemu, co se zřejmě ne zcela podvoluje vnímání, které nejen tato dáma, ale také její stejně smýšlející okolí uděluje procesům, jimž je vystavena. Rozumění, resp. chápání procesů se totiž odráží také v porozumění změnám, které přinášejí. A změny jsou zřejmě v uvedeném kontextu těmi "rizikovými" faktory, kam patří také inkluze;
  • paní Semelová a jistě i další si mohou zjistit, že tzv. inkludovány nejsou všechny děti, u nichž jsou diagnostikovány různé formy a intenzita zdravotního a sociálního zatížení. A v zásadě je třeba zdůraznit nejen pro paní Semelovou, že stávající společnost a její nároky se tak či tak naopak většiny dotknou, ať tzv. zdravých, tak s některými zátěžemi; Doporučuji proto poněkud vykročit "z tenat" ideologických schémat a hledat informace, inspirace či konstatace o zkušenostech odjinud, např. https://www.eduin.cz/clanky/denik-referendum-inkluze-mandelinka-bramborova-naseho-skolstvi/  ;
  • za spíše hloupé a zároveň smutné považuji tvrzení paní Semelové o tom, že "Kantoři se věnují »inkludovaným« žákům na úkor ostatních. Ty často ruší přítomnost asistentů a chování integrovaných žáků, kteří nezvládají učivo, zaostávají, nezažívají pocit úspěchu, bývají předmětem šikany." V této souvislosti připomenu, že ani "škola Komenského" nepředpokládala, že děti coby žáci základního stupně školní docházky jsou o to lepší, když si dají ruce za záda, vypnou hrudníčky a tím prokáží kázeň a poslušnost ničím nerušeného kantora. Osobně si dovolím poznámku, pravda, já osobně podobné aktivity ze svých předlistopadových školních let pamatuji. I tak si ale dovolím podotknout, že šlo spíše o úkon, kdy ani sám kantor nevěřil či racionálně nesázel na to, že by dítko takto upjaté vydrželo do konce 45 minut trvající vyučovací hodiny, a bylo proto běžné, že jej nerozhodilo, když šlo spíše o úkon fyzického protažení těla, než o projev strnulosti šije, nedej bóže rozumu, u dítek mladších či starších;
  • a konečně snad poznámku k tomu, na čem "spolehlivě" zasejete seménko sváru, zejména v poměrech spravovaných stávající politickou "koblihovou" reprezentací s "marmeládou opatlanými přitakávači" z KSČM, potažmo SPD, tedy k platům. Ano, platově bych brala vážně nejen kantory, ale i jejich asistenty. Aby pak, podobně jako paní Semelová, nevykazovali svou "planoucí řeč" o tom, "aby peníze na jejich platy /rozuměj platy asistentů - pozn. autora/ nešly z peněz, určených na navýšení platů učitelů, respektive, aby tak nedocházelo ke krácení nadtarifních složek učitelských platů." A to přitom nebuďme naivní, že všude na školách toho základního typu řeší v potu tváře právě platové podmínky asistentů, v podstatě nechtěných, přičemž počty žáků stále rozhodují... A tak ještě často v řadě případů vzniká otázka: kde brát a přitom "neinkludovat"?

Jenomže "o tom to právě je". Inkluze totiž není ani tolik o těch, které označujeme poněkud odlidštěně jako "inkludované", ale především o nás, tedy o většině, která přitom na sebe poutá veškeré rozhodování o druhých. A je tu další otázka: jak rozhodovat o druhých, když předpokladem je, umět to především o sobě?