Lze chápat, že vláda dělá úsporné kroky
jejich sanaci však není možné přesouvat pouze na tu část populace, která je současnými inflačními tlaky zatížena velmi citelně, tedy důchodce.
Zároveň je třeba začít celonárodní odbornou a vysvětlovací debatu o nutnosti a podobě důchodové reformy. Z dosud dostupných informací je možné vyčíst, že vláda vědoma si složitostí spojených s financováním důchodů, zdůrazňuje proto její nutnost. Inflační tlaky a z nich plynoucí zdražování se sice mohou na první pohled jevit jako rozporuplné pro zahájení změn, přesto jde o relativně příhodné podmínky k nastartování reformy. Zdánlivé nepohodlí se totiž ve spektru jiných psychologicky snadněji vstřebá. V případě dalšího odložení či rozmělňování důvodů pro realizaci se celé snažení nejenže obrátí proti vládě, ale zřejmě jednotlivé strany koalice postihne u dalších sněmovních voleb ztráta voličské přízně. Dá se také předpokládat, že nedá-li vláda na vědomí veřejnosti jasné kontury reformy, nepovede-li seriózní diskuzi s občany, bude na celé situaci participovat populismus a ti, kteří se nakonec spokojí s příp. anarchií, v lepším případě čtyřletým poslaneckým mandátem, aniž by však "zelenou" dostala ekonomická a sociální budoucnost generací také po nás.
Je zřejmé, že nikdo nechce, aby se mu fakticky v závěrečné fázi života, kdy už většina z nás stojí mimo jeho aktivní fázi, zhoršila kvalita života. Tohle musí odpovědná vláda docenit stůj co stůj! Svou roli může sehrát třeba i osobnost prezidenta. Za optimální řešení je proto na místě považovat propojení více zdrojů příjmu v důchodovém věku, např.: státní důchod, zaměstnanecký systém, vlastní spoření a investování...
A snad jen poznámku. Na komunikaci a věrohodnosti záleží. Pokud z úst politiků slyšíme, že reforma ano, "ale nebojte se, té současné generace důchodců se to stejně nedotkne"..., je tento způsob komunikace - slušně řečeno - "na hlavu". Jsou-li záměry seriózní a odpovědné, pak by dopady měly být udržitelně rozloženy úměrně připravenosti jednotlivých sociálních skupin, navíc umocněné současnou ekonomickou situací.
Vláda by si měla být stále vědoma toho, že má-li mít důvěru, pak musí sama jednat věrohodně a zodpovědně, bez ohledu na to, jak moc se to některým jejím členům "politicky" hodí. Role opozice může být v oponentuře, ne však v podkopávání pilířů, na nichž bude stát fungovat nejen během jejího volebního období, ale také v dalších letech.
H. Svobodová