spravedlnost - inkluze - alternativa - prosperita

V dnešních podmínkách již vzdělání neobstojí jako výsada, ale jako právo každého jednotlivce, bez ohledu na socioekonomický původ, místo pobytu či zdravotní stav. V kontextu České republiky se dlouhodobě potýkáme s nerovnostmi ve vzdělávání, ačkoliv legislativní rámec mnohdy deklaruje vznešené cíle. 

Předkládáme některá východiska našich úvah:

1. Rovný přístup a snižování nerovností – jak mezi deklarací a realitou

Největší výzvou českého školství je přetrvávající nerovnost v přístupu ke kvalitnímu vzdělání. Děti ze sociálně slabšího prostředí, z regionů s horšími školami nebo se speciálními vzdělávacími potřebami často nemají stejné šance na úspěch, a to i přes existenci relevantních zákonných úprav.

• Inkluzivní vzdělávání: ačkoliv školský zákon (zákon č. 561/2004 Sb.) od roku 2016 jasně zakotvuje princip inkluze a podpůrných opatření pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP), praxe bývá odlišná. Problémem je např. nedostatečné financování podpůrných opatření, které vede k nedostatku asistentů pedagoga, psychologů a speciálních pedagogů. Školy se potýkají s problémy při jejich plném zajištění, což oslabuje skutečnou možnost inkluze. Zákon sice normativně vymezuje, ale realita rozpočtového omezení brání jeho naplnění.

• Dostupnost předškolního vzdělávání: školský zákon sice stanovuje povinný poslední rok předškolního vzdělávání, ale současná legislativa a dotační programy nedokázaly dostatečně rychle a flexibilně reagovat na poptávku po kapacitách, což opět dopadá nejvíce na rodiny s horšími socioekonomickými podmínkami.

• Přijímací řízení na střední školy: Systém jednotných přijímacích zkoušek často vede k prohlubení nerovností k přijetí. Ačkoliv má zajistit objektivitu, v praxi vede k masivnímu tlaku na doučování a k vytváření paralelního byznysu s přípravou. To znevýhodňuje žáky, jejichž rodiny si nemohou finančně dovolit tuto "nadstavbu". Stávající úprava nezabránila tomu, aby se o úspěchu nerozhodovalo primárně ve škole, ale třeba i na úkor volnočasových aktivitách a za úplatu. A nejde pouze o žáky, které průběžnou školní přípravu zanedbávají, ale naopak chtějí obstát v ekonomicky a sociálně náročném prostředí.

• Financování regionálního školství: systém financování škol, definovaný školským zákonem, založený převážně na normativech na žáka, dostatečně nezohledňuje specifika a vyšší náklady menších škol ve venkovských oblastech či škol s vyšším podílem žáků ze sociálně znevýhodněného prostředí. Jsme proto pro úpravu a  ke skutečnému vyrovnání podmínek, nikoli k prostému rozdělování peněz dle počtu žáků.

2. Moderní a relevantní obsah vzdělávání – v zajetí plánů i zastaralých přístupů

Ačkoliv Rámcové vzdělávací programy (RVP), definované školským zákonem, prošly dílčími úpravami s cílem klást důraz na klíčové kompetence, praxe často zůstává u frontální výuky a memorování faktů.

• Pomalá adaptace na digitální a mediální gramotnost: i přes rostoucí tlak na digitalizaci školství (podpořený např. dotacemi z EU) a zahrnutí digitálních kompetencí do RVP, legislativní rámec a implementační mechanismy nedostatečně reflektují rychlost technologického vývoje. Chybí systémová podpora pro rychlou aktualizaci obsahu, metod a vybavení. A to i s ohledem na rozdíly mezi školami a jejich sociálně ekonomickou zátěží.

• Prestiž odborného vzdělávání: ačkoliv školský zákon rovnoměrně ukotvuje různé typy vzdělávání, stále platná společenská hierarchie a nedostatečné finanční a prestižní ohodnocení řemesel a odborného vzdělávání způsobuje, že se i přes existující legislativní možnosti dostatečně nepodporuje zájem o tyto obory. Chybí jasné legislativní nástroje pro motivaci podniků a firem k užší spolupráci se školami, a to průběžně už na úrovni základní školy (např. dílny a technologie propojené s tvořením atd.)

3. Podpora a ocenění pedagogů – sliby a systémová stagnace

Kvalita vzdělávacího systému přímo závisí na kvalitě a motivaci pedagogů. Ačkoliv se v posledních letech podařilo díky politickému tlaku dosáhnout dílčího nárůstu platů pedagogických pracovníků (upraveno zákonem o pedagogických pracovnících a nařízeními vlády), historické podfinancování a nedostatečná atraktivita profese přetrvává.

• Nedostatečná konkurenceschopnost platů: i přes nárůsty, které zákonné úpravy umožnily, platy stále kolísají kolem úrovně, která by přilákala dostatek talentů a udržela zkušené pedagogy. 

• Kvalita DVPP a administrativní zátěž: zákon o pedagogických pracovnících upravuje další vzdělávání pedagogických pracovníků (DVPP), avšak jeho praktická úroveň a relevance jsou často kritizovány. Mnoho učitelů vnímá DVPP jako formalitu. Navíc, ačkoliv školský zákon neukládá nadměrnou byrokracii, prováděcí vyhlášky a inspekční praxe MŠMT či KÚ často vedou k obrovské administrativní zátěži učitelů, což je demotivuje a odvádí od primárního poslání – výuky.

4. Participace a demokratizace školství – formální, nikoli skutečná

Školský zákon zakotvuje instituty jako školské rady, které mají podporovat participaci rodičů a veřejnosti. V praxi však jejich pravomoci a reálný vliv často zůstávají omezené a fungují spíše formálně.

• Omezená autonomie škol: Ačkoliv školský zákon dává školám určitou autonomii při tvorbě Školních vzdělávacích programů (ŠVP), praxe ukazuje, že jsou školy často svazovány detailními prováděcími předpisy, financováním a obavami z kontrol, což brání skutečné inovaci a adaptaci na lokální potřeby. Jsme pro snížení byrokratické zátěže.

Závěr:

Vzdělání je investicí do budoucnosti, nikoli pouhým výdajem. Je nezbytné kriticky zhodnotit, zda stávající školský zákon, zákon o pedagogických pracovnících a související předpisy skutečně vedou k naplňování ústavního práva na vzdělání pro každého, nebo zda naopak svou rigiditou či nedostatečným zajištěním prohlubují společenské nerovnosti. Cílem je budovat vzdělávací systém, který je odolný, inovativní a schopný čelit výzvám 21. století, a to skrze revizi a posílení legislativního rámce tak, aby skutečně sloužil všem dětem a podporoval také kvalitní pedagogy.

Své náměty a připomínky můžete zaslat prostřednictvím tohoto formuláře