Ano, taky si myslím, že je to vměšování do vnitřních věcí a že je to kontraproduktivní

Zároveň si myslím, že postoj prezidenta Zemana se více než méně podobá "chytré horákyni"= "ani nahá, ani oblečená..."    https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/socha-konev-prezident-milos-zeman-odstraneni-praha-6.A200412_123343_domaci_hm1 

V souvislosti s odstraněním sochy maršála Koněva na Praze 6 je jistě možné plamenně hovořit pro, stejně jako proti. Osobně si nemyslím, že v tomto případě se lze ohánět obrazoborectvím, které je známo především z dob bolševického Ruska především v ideologickém slova smyslu, tedy tak, jak to může být vnímáno s odstupem doby dnes v poměrech České republiky. 

Zároveň chápu tyto a podobné kroky především v duchu nevyjasněného a účelového přístupu k vlastní minulosti, a také nadále se hodící manipulaci s vědomím, se svědomím i méně vědomými poznatky o událostech, faktech, i roli některých osobností v dějinách, které nejsou v žádném případě "černobílé". V případě maršála Koněva to platí o nic méně. Ani on totiž nepatřil vždy na výsluní "sovětské věrchušky", a dal mu to nejednou pocítit i sám Stalin. 

Problematické vnímání celé věci kolem odstranění sochy na Praze 6 spočívá především v tom, že hlasy po kritice a proti odstranění sochy nejenže nejsou, ale nikdy nebudou schopny vnímat historii jinak, než tomu bylo před rokem 1989. Zároveň se více než jindy budou nyní zaštiťovat tím, že jde přeci o "útok na ty, co nám přinesli svobodu v r. 1945". V uvedené souvislosti o soše z r. 1980 jde o hlasy skutečně sahající k pozůstatkům moci a zkušenostech předlistopadových, jde však i o hlasy, které se stejně tak účelově ozvou, protože o skutečnostech a souvislostech doby předlistopadové příliš nevědí. Euforie vztyčování bust, soch a pomníků v nadživotní velikosti byla a je prostě fenoménem zejména v podmínkách východní části Evropy, syndrom alá Byzanc nás hned tak neopustí. Navíc je vcelku lehké jej přijmout, není-li co jiného.

A ono je. Ruské vměšování a vyhrožování v souvislosti s odstraněním sochy Koněva je spíše smutným PR snažením stávající ruské moci v době, kdy svět sužuje pandemie a lidé umírají, aniž by šlo situaci jakoukoli ideologií usměrnit. Burcovat emoce směrem k "nepřátelům lidu" je stále poplatná a téměř vždy po ruce. Pravda, nic neřeší, a to ani v případě těžby a cen ropy. Dnes lidé po stovkách umírají a sochy jim zřejmě nikdo nepostaví, přesto aktuálnost jejich výpovědí v nejednom případě nese výpověď a výzvu k solidaritě a sounáležitosti. 

Poučením nechť je, že sochy jsou často jen úlitbou mocných jiným mocným. Relativnost časů však nepřekonává každodenní nasazení mnoha bezejmenných v případech, pro něž žádná socha zřejmě nikdy nevznikne, přesto zaslouží už nyní poděkování.

H. Svobodová