Academix revue: Pod dlažbou je pláč
Na příkladu oligarchizace české ekonomiky, koncentrace médií a narůstající nerovnosti komentář Vojtěcha Pecky ukazuje, jak postkomunistické země převzaly ideologii volného trhu v době, kdy probíhala na Západě revoluce, která normalizovala stav neoliberální deregulace.To ovšem byla překotná změna, která byla v celém poválečném období Západu netypická. Velká řada volnotržních politik, které se dostávali do mainstreamu, byla po desetiletí chápána napříč politickým spektrem jako de facto pravicový extremismus. Došlo tak k dost specifickému chápání toho, co Západ je a také ke značné deziluzi, která byla spojená s implementací neoliberálních doktrín.
V roce 2023 časopis The Economist vydal Crony Capitalism Index 2023, který měří vliv skupin, jež podnikají v odvětvích omezené konkurence nebo vládami garantovaných výhod – tedy které jsou náchylné k propojování politické a ekonomické moci. Česko se v indexu umístilo na druhém místě hned za Ruskem. Tato čísla ukazují, že česká ekonomika zdaleka není imunní vůči propojení ekonomické a politické moci.
Zneklidňující tendence vykazuje i postupné ovládnutí hlavních médií domácími podnikatelskými skupinami, které lze pozorovat po roce 2000. Tyto skupiny, jako je například fosilní korporace EPH, která vlastní Czech News Center, přitom realizují svoje zisky v oblastech, kde svou činností způsobují obrovské veřejné škody (jako je klimatická krize). Je v soukromém zájmu těchto subjektů zabránit veškerým nezbytným regulacím a je namístě ptát se, zda-li tyto mediální akvizice nejsou primárně nástrojem politického vlivu.
Tento stav ovšem není symptomatický výhradně pro Česko. Vykazuje rysy obecnějšího procesu, který popisuje například historik Gary Gerstle v knize The Rise and Fall of the Neoliberal Order. Podle něj se pád východního bloku odehrál ve chvíli, kdy na Západě vrcholila zásadní proměna politického a ekonomického paradigmatu – rozpad poválečného konsenzu spojeného s politikami New Dealu, které Franklin D. Roosevelt prosadil v reakci na Velkou hospodářskou krizi. Rooseveltův New Deal zahrnoval rozsáhlé investiční programy, silnější regulaci finančního sektoru, antimonopolní opatření, vysoké progresivní zdanění nejvyšších příjmů a rozvoj sociálních programů. Jeho cílem bylo zajistit, aby vláda fungovala jako "hlídač", který brání destabilizujícím spekulacím a zároveň disponuje prostředky na podporu zaměstnanosti a sociální stability.
Popularita těchto opatření byla tak vysoká, že i republikánský prezident Dwight Eisenhower pokračoval v naplňování jejich základních principů. Podle Gerstla New Deal tvořil hegemonní rámec americké (nejen) hospodářské politiky až do 70. let, kdy začal ustupovat novým ideologiím oslabující veřejný sektor a stát ve prospěch "deregulace" a tzv. "volného trhu". Historici Naomi Oreskes a Erik M. Conway v knize The Big Myth: How American Business Taught Us to Loathe the Government and Love the Free Market ukazují, že odpor k regulačním a sociálním opatřením se formoval už od počátku 20. století, kdy velké korporace začaly systematicky propagovat myšlenku, že "volný trh" je synonymem svobody a státní zásahy jsou hrozbou. K tomu využívaly rozsáhlé PR kampaně, financovaly kulturní projekty včetně beletrie oslavující podnikatelskou svobodu a nezávislost na státu (např. díla Ayn Rand), televizní pořady (General Electric Theatre s Ronaldem Reaganem) nebo pohádek pro děti (Little House on the Prairie). Financovali také ekonomy a filozofy, kteří budovali teorie oslavující volný trh a dehonestující veřejný sektor, jako byl Ludwig von Mises nebo Milton Friedman a stejně tak jejich rozsáhlá podpora směřovala do think-tanků, jako jsou Heritage Foundation nebo Cato Institute, které pak uvedené myšlenky měly převést do praxe.
Až do druhé poloviny 20. století se těmto snahám nedařilo zásadně změnit směr veřejné politiky a byl jim vyhrazený prostor někde na krajní pravici. V 80. letech došlo ke zlomovému bodu. Ronald Reagan a Margaret Thatcher zrušili řadu regulačních opatření, rozprodávali veřejný majetek, oslabovali sociální programy a umožnili mnohem větší koncentraci kapitálu i mediální moci. Součástí tohoto procesu bylo i zrušení pravidel, která do té doby omezovala koncentraci mediální moci nebo vyžadovala vyvážené zpravodajství. Gerstle upozorňuje, že v 90. letech neoliberální agendu nepřijímali jen republikáni.
Stejně jako Eisenhower nedokázal vystoupit z hegemonie New Dealu, nedokázal Bill Clinton vystoupit z hegemonie neoliberálního řádu – místo toho se zaměřil na kulturní témata, zatímco v ekonomice pokračoval v reformách, které oslabovaly sociálně-demokratické prvky. Právě v této době se postkomunistické státy otevřely Západu. Jak píší Ivan Krastev a Stephen Holmes, pro mnohé obyvatele střední a východní Evropy šlo o "politiku imitace": cílem bylo přiblížit se západnímu modelu a vyhnout se experimentům, které by mohly vést k nestabilitě.
Problém byl v tom, že západní model se mezitím rychle měnil – neoliberální revoluce proměňovala hospodářské i politické instituce. Navíc, jak připomíná Gerstle, studená válka fungovala jako jeden z tlaků, které udržovaly ochotu západních elit k sociálním kompromisům; po jejím skončení tento tlak zmizel. Pro postkomunistické země tak nastal paradox: toužily po západní normalitě, ale Západ právě svojí "normalitu" opouštěl a procházel radikální transformací. Ve své touze dohnat Západ tak postkomunistické země aplikovaly ideologii šokové doktríny zavádění volného trhu a stávaly se tak "západnějšími než Západ".
Ekonomka Isabelle Weber si všimla toho, že v podobné situaci byla počátkem 90. let Čína. Ta měla rozpracované podobné volnotržní strategie, ale nakonec zvolila pozvolnou transformaci a dlouhodobou strategii. Evropské postkomunistické státy sice zažily rozsáhlé korupční skandály a masivní ekonomickou krizi a rozsáhlé zhroucení celých sektorů, nicméně jinak se přechod k tržní ekonomice relativně podařil. Nejdrtivěji dopadla aplikace západních neoliberálních pouček na Rusko, které v devadesátých letech skončilo bankrotem. Následné stabilizace se chopila Putinova klika, která jednak začala s masivním posilováním role státu ve strategických odvětvích, ale také v zavádění oligarchické diktatury. Putinovská politická třída svojí moc narativně opírá o tragickou zkušenost zhrouceného státu, ve který vyústil krátký experiment se západním neoliberálním modelem.
Příznaky oligarchizace však dnes zasahují i samotný Západ. Sociální nerovnosti narůstají, veřejná sféra se oslabuje a rostoucí koncentrace moci ohrožuje samotnou demokracii. Stále častěji se objevuje pocit deziluze – že jsme doháněli Západ, ale ten mezitím ztratil směr. Postkomunistické země tak přebíraly reformy inspirované neoliberální ideologií v době, kdy už na Západě slábla víra v sociální stát a posilovala deregulace. Výsledkem byl sice hospodářský růst a modernizace, ale také nárůst nerovnosti a moci velkých hospodářských skupin, které dnes často soupeří s politickými institucemi o skutečný vliv.
Dnešní stav je tedy do značné míry výsledkem několika desetiletí experimentu s volnotržní ideologií, která narazila na své limity. Nicméně pocit široké deziluze, potvrzované krizí bydlení, ekonomickou nerovností a ztrátou sdílené vize přitom podchytily nejlépe populistické skupiny. Ty budují svůj politický program na politice identit, kde vykreslují sociální problémy jako důsledek působení rozličných zlovolných menšin (etnických, národnostních, sexuálních – ale také liberálních elit) a velmi dobře se jim daří za tímto účelem využívat "ekonomiku pozornosti" sociálních médií.
Vojtěch Pecka
Sociolog Vojtěch Pecka je expertem AMO klima na problematiku klimatických dezinformací, v současnosti vede projekt evidence.ninja na monitoring, klasifikaci a fact-checking klimatických mýtů s využitím pokročilých modelů umělé inteligence. Je doktorandem Masarykovy univerzity a členem Climate Social Science Network při Brown University. Detailně popsal historický vývoj hnutí klimatického popírání v Česku a zdokumentoval zahraniční vlivy v knize Továrna na lži, která získala několik ocenění.