Prezidentské povídání, díl XXVII., aneb změna je možná

28.01.2018 19:38

Nejdříve omluva PT čtenáři, že jsem přerušil tento volný cyklus povídání a postřehů z výkonu prezidentského mandátu Miloše Zemana. Seriál se „narodil“ prvním dílem 22. 7. 2015 pod strohým názvem „Prezidentské povídání I.“. Pokračoval díly dalšími až do 30. 6. 2015, kdy vyšel zatím poslední dvacátý šestý díl „Prezidentské povídání, díl XXVI., aneb Neslušná omluva“. Nyní jsem po kratším váhání oživil „pouť“ seriálu mediálním prostorem. Činím tak zejména pod dojmem pozitivního vystoupení prof. Jiřího Drahoše v souboji s Milošem Zemanem, a díky pokračující aroganci Zemana a jeho příznivců toužících doslova po krvi svých oponentů, což dokázali bezprostředně po svých vítězných volbách v prostorách TOP hotelu Praha, kde někteří z nich napadli pěstmi novináře (https://www.novinky.cz/krimi/461767-potyckou-v-hotelu-kde-byl-zemanuv-stab-se-zabyvaji-policiste.html) .

Předmětem mého zamyšlení není detailní analýza čísel, ale spíše tendencí, a toho, co se v souvislosti s druhou přímou volbou opakovaně potvrdilo, co ještě výrazněji vyhřezlo a čeho se lze nadít, co očekávat v dalších měsících mandátu M. Zemana v roli prezidenta ČR.

M. Zeman a jeho nejbližší okolí - chcete-li spolupracovníci, kteří, jak během volební kampaně, tak bezprostředně po ohlášení výsledků voleb na tiskové konferenci v TOP hotelu Praha prokázali značnou míru neslušnosti, arogance, sebestřednosti a pýchy. Byť se M. Zeman snažil nastavit jakousi přívětivější tvář, děkováním rodině, spolupracovníkům a voličům, dokonce i těm Drahošovým, nešlo nevidět ironii a v podstatě pohrdání se svými protivníky, s těmi, majícími jiný než jeho názor, pohled na svět a řešení problémů. Kam a ke komu bude směřovat své další kroky, čemu chce a bude napomáhat, bylo patrné i ze suity, kterou si pozval nejdříve do prezidentského salonku a následně jako stafáž „vyvolených“ za sebe na tiskové podium. Nešlo rovněž přehlédnout, jakými zdravotními problémy a nedostatečnou fyzickou kondicí disponuje. Odfukování chvílemi mohlo pro koňaře připomínat rekonvalescenci Železníka po doběhu Velké pardubické a jeho dosednutí do křesla vzdáleného sotva dva kroky od řečnického pultíku, jehož roli a pevnost ukotvení se snažil rádoby rovněž marně ironizovat.

Zdánlivými spoluvítězi prezidentských voleb se mohou jevit, a dle jejich chování a sebevědomého vystupování to odvozovat lze, se zatím mohou cítit okamurovci či komunisté -alespoň z krajské úrovně se dostavili (radní Komínek culící se v kruhu zřejmě zástupců z Eurovie, či stále komunistou jsoucí Severočech.cz senátor Doubrava, známý nositel nacionalistických, xenofobních a rasistických výroků). M. Zeman dal na odiv i svůj vztah k rodině, o níž se během mandátu příliš mnoho nemluví a která se prezentuje vždy jen v těchto chvílích, vygradoval dokonce překvapením. Byla jím jeho dcera pohybující se v roli jakési „náhradní první dámy“ z volební kampaně v prvé přímé volbě prezidenta před pěti roky, dále jen v ilegalitě, jsouce odejita do vzdálenějších krajin, aby nebyla na očích či uších. Nyní se opět hodila a byla dokonce jako manželka pro staronového prezidenta „milovanou bytostí“. I pro diváka neznalého detailů muselo toto divadlo působit dost strojeně.

Jak moc bylo v kontrastu s atmosférou ve štábu a týmu „poraženého“ protikandidáta prof. Jiřího Drahoše, bylo dost evidentní. Zde naopak vládla neporaženecká nálada, bezprostřednost, optimismus a chuť do další práce, proto, jestli tyto volby, druhé přímé volby prezidenta ČR něco ukázaly, pak to byl více než signál, že změna je skutečně možná a dokonce nutná. Přitom jsem si vzpomněl na volby do senátu v roce 2004, kdy jsem vyhrál ve druhém kole voleb ve volebním obvodu č. 4, Most rovněž těsně nad H. Jeníčkovou (tehdy byla pro jistotu v ODS) s 52,42% proti 47,57%, přesto jsem nikoho neurážel, neironizoval a snažil se být nohama na zemi. Proto jsem rád slyšel z úst J. Drahoše, že neodchází z veřejného života, a jak řekl, „pokračujeme, jdeme dál“. Jen bych jej upozornil na obezřetnost při výběru spolupracovníků a lidí ve svém okolí. Úspěch má hodně kamarádů, dokonce „rodičů“, ale v politice ne každý se tím kamarádem opravdu stává, a rodičem již vůbec ne. A to i přesto, že toto je spíše problém na druhé vítězné straně, kde právě ti nejkontroverznější Mynář, Ovčáček či Nejedlý jdou hrdě s hlavou vztyčenou. Konečně nejsou přeci zatím trestně stíháni, jak řekl nejen prezident, ale i oni, že?

Ale věnujme se vítězi voleb. Ten obklopen natěšenci na odlesk- alespoň trocha slávy a přiživení se na výsledku - neskrblili pochlebováním, nadšenými výkřiky a poplácáváním po zádech svého Miloše. Že současně prezentovali svou nízkost a jednoduchost si samozřejmě neuvědomovali. Tomio Okamura, jak je pro něj již standardní, opět drmolil cosi o programu SPD a možnostech jeho naplňování. Senátor Veleba nezklamal a řekl málo, skoro nic, ale učinil tak mnohými slovy, jimž asi nerozuměl ani on sám. KSČM slovy svého předsedy z dalekých Č. Budějovic dala Milošovi přání, aby dokázal negovat rozdělení společnosti (ani slovo o tom, že ji rozdělil právě M. Zeman) a dokázal to přenést i do Evropy a celého světa. Panečku, jsou to hoši znalí světa, ti komunisté!

Samostatnou kapitolu napsal zastupující předseda, výkonný místopředseda ČSSD M. Chovanec, zapomenutý pučista ze setkání na zámku v Lánech blahé paměti. Dokonce pozval prezidenta M. Zemana na únorový sjezd ČSSD. Pozval člověka majícího dlouhodobý cíl zničit ČSSD z osobních důvodů, z jeho pohledu za „zosnovaný“ podraz této strany po jeho prohraném souboji o Hrad s V. Klausem. On totiž Zeman nikdy nepochopil a nepřipustí, že si to tehdy prokaučoval jen a jen on sám tím, jak se choval a jednal. A v této „honbě za pokladem“ nezůstali ani komunisté vzadu a v nedělních Otázkách V. Moravce přispěchal V. Filip s ujištěním, že i oni M. Zemana na svůj dubnový sjezd určitě pozvou, a věří, že on pozvání přijme. Ještě, aby ne…! Pan Filip si tuhle podporu svého dalšího předsedování jistě neodřekne.

Zdá se, že kruh kolem a v ČSSD se uzavřel. Můžeme se těšit na koaliční vládu hnutí ANO A. Babiše a ČSSD s podporou KSČM a tichou podporou SPD Tomio Okamury. Spiklenecká skupina iniciovaná kdysi v Lánech M. Zemanem ve složení Hašek, Zimola, Chovanec či současný náměstek ministra spravedlnosti J. Tejc, s podporou dalších jako J. Foldyna spol. ovládnou-li na sjezdu celou ČSSD, je opět ve hře. I když ona ve hře nikdy nepřestala být, což snad nevěděl jen B. Sobotka, dle učiněných kroků ve funkci premiéra, počínaje zaangažováním Chovance na MV, či chaotickou výměnu vlastních ministrů atd. Jak to budou vidět v zahraničí, může napovědět volební výsledek občanů ČR hlasujících na ambasádách ve světě – 90 % pro J. Drahoše, 10 % pro M. Zemana. A tito lidé mají osobní bezprostředně zkušenost z toho, jak byla ČR skrze hlavu státu ve světě vnímána a hodnocena. Svět určitě pro nás není jen Rusko a Čína.

Varující by pro výsledek voleb měl, resp. by mohl být názor V. Kaluse, který se vyjádřil, že „M. Zeman je pokračováním kontinuity, J. Drahoš symbolizuje naopak narušené této kontinuity…“. Zřejmě ne všichni vědí, že M. Zeman a V. Klaus si asi nemají co vyčítat, pokud jde o ukotvení v minulosti, z níž tato vzpomenutá kontinuita vychází. Opakovaná volba M. Zemana do funkce prezidenta ČR je dalším krokem k obratu směr před listopad 1989 a směřování na Východ. A to především z hlediska mentálních působků těch, co si jsou „rovnější“, zejména „zprivatizovanými devadesátými“. On do této svaté trojice jistě ještě patří i A. Babiš, i když v jiných východních destinacích jsou možná všichni vedeni pod jinými jmény, často libozvučnějšími.  Konečně, nostalgii po časech minulých a „práci“ s informacemi pro někoho dávno nepotřebnými a nepodstatnými prokázal na tiskové konferenci sám A. Babiš, když neurvale osočil jednu redaktorku DVTV, že „ať raději mlčí, protože on ví, o koho jde a proč se tak ptá, když je dcerou aktivistky z roku 1989 Moniky Pajerové…“ Co dodat. Snad nic, jen povzdech, prostě schopný a dobře školený agent…

On by vlastně měl A. Babiš k M. Zemanovi mnohem více než dosud vzhlížet a chválit jej, a nejen proto, že mu Zeman dává v podstatě bianko šek na sestavení vlády ve druhém, časově zatím nelimitovaném termínu, a dokonce je otázkou, i když podmínku Zeman zopakoval, bude vlastně nakonec prezident požadovat deklaraci oné imaginární stojedničkové podpory ve sněmovně. Ovšem, mnohem větší Babišův obdiv by si prezident M. Zeman zasloužil za více než naplňování hesla z erbu hnutí ANO „nekecáme, makáme“. Posuďte sami. M. Zeman volební kampaň nevedl, nekecal a asi makal na prezidentských povinnostech. Kecal a ještě ani ne moc, spíše to tak jen „šolíchal“ a lhal až ve druhém kole, což by zase mohlo hnutí ANO úročit, protože to tam umějí také dobře. Lze říci, že on dokázal za „malé makání“, dosáhnout hodně, i když s odřenýma ušima. Ale na to se historie ptát nebude. Ovšem i to již M. Zeman, jak je pro něj tradiční, skromně zdůraznil v duchu hesla P. Novotného – „každé ráno, když vstanu, musím se pochválit, protože to nejspíše za celý den nikdo neudělá, a když, tak jistě ne tak dobře, jako to udělám já sám“. Jako to provedl, jen připomenu. Na vzpomenuté tiskové konferenci po oznámení, že je hotovo a je zvolen na dalších pět let prezidentem ČR, řekl, „že byl zvolen naposledy, protože, jak známo, ústava ČR umožňuje být prezidentem jen dvě po sobě jdoucí období změnu Ústavy, nehodlá doporučovat, a tak se již nedočká žádné politické porážky“. Ve skromnosti sobě vlastní pro jistotu neuvedl, že jich ve svém životě již pár zaznamenal, zejména tu od V. Klause při vzájemném souboji při volbě oběma komorami českého parlamentu, který si dokonce, jak jsem již zdůraznil, sám prokaučoval, byť to dodnes těžce nese a svádí na ČSSD a její tehdejší vedení, na lidi, které sám do funkcí doporučoval.

Co M. Zeman neřekl, ale i to jde tzv. mezi řádky číst, že nyní bude na řadě pozice A. Babiše coby premiéra vlády ČR. Minimálně jeho suverenita a rozhodování. Pomalu a jistě si jej Zeman manévruje. Tu k těm, či oněm stranám, tu k takovému či onakému spolurozhodování apod. Naznačil to určitě nechtěně v chronologii své pouti politikou, kde odkryl leccos. Jak uvedl, začal rovnou kooptací přímo do Federálního shromáždění, tehdy ještě ČSFR. Neřekl, že před tím bylo památeční vystoupení na tribuně Sparty na Letenské pláni, ani to, že již tehdy tak trochu lhal o pozici republiky ve světových statistikách, ale jen pravdu trochu… Co však řekl, bylo to, že již tehdy jako poslanec FS pochopil, že za sebou musí mít nějakou politickou sílu, že jinak jeho solitérství nemá šanci na úspěch, že za sebou musí mít politickou stranu. A tak, co již samozřejmě neřekl, neříká se přeci vše, stejně jako, že spolu ne vždy všichni kamarádí, že? Neřekl, že pak si prostě osedlal sociálně demokratickou stranu, když ji tehdy skoro „ukradl“ předsedovi v zahraničí pobývajícím Horákovi. Pak to již jen svištělo. Osobní vlastnosti - přetvářka, účelové lži, arogance, tvrdé lokty, krátkodobá účelová spojenectví nekončící většinou pro tyto spojence, zejména z řad ČSSD, ale i odjinud, dobře. A nemůžeme zapomenout na napojení na podnikatelské struktury, zejména personálně pokračující z předlistopadového období, které tu a tam angažoval do čela některých ministerstev nebo je bere na spanilé jízdy zaštiťující se profitem pro republiku.

Suma sumárum, těšme se na další období arogance, populismu, a kdoví čeho ještě všeho, nenaplní-li se některé necitlivé a nehumánní prognózy a uštěpačné poznámky plné očekávání o negativním progresu zdravotního stavu zvoleného prezidenta.

Další díl Prezidentského povídání v pořadí to již XXVII. dospěl skoro k závěru. Buďme optimisty v tom, že druhá přímá volba prezidenta ČR ukázala, že není chyba v ní nebo v myšlence přímých voleb obecně, ale chyba je v řadě z nás voličů, že ji nedokážeme uchopit, a zejména politických elit, že pro smysl a pochopení onoho uchopení nic nedělají, spíše naopak. Buďme optimisty v tom, co se ukázalo a potvrdilo – změna je možná a nutná.

Tak si nejen držme palce, ale hlavně proto něco udělejme a nezapomínejme. Miloš Zeman také nezapomíná, zatím…