Participativní rozpočet v ČR: inspirace a aplikace

Pod tímto názvem se v sobotu 19. listopadu 2011 konal v prostorách Domu VTS na Novotného lávce v Praze 1 seminář. Organizovala jej Alternativa zdola (AZ) a Společnost pro evropský dialog (SPED) ve spolupráci s Nadací Rosy Luxemburgové. Na pozvánce byl anoncován jako seminář odborný s diskusí pro veřejnost, který by měl zodpovědět na zásadní otázky: jaké jsou možnosti pro participativní rozpočet v ČR? Jsou využitelné zkušenosti z jiných zemí? První zárodky a první zkušenosti, překážky a limity. Politická dimenze participativního rozpočtu, další z kroků k aktivizaci občanské společnosti a její praktické účasti na politickém a ekonomickém dění. Pokus o formulaci „metodických doporučení“ k dalšímu postupu a rozšíření mezi občany a zastupitelskými sbory. Semináře se zúčastnili i zástupci OMMO – L. Vaněk, předs., H. Svobodová, 1. místopř. a V. Balín, jednatel OMMO. 

K cca 30 účastníkům, mezi nimiž byli zástupci některých občanských iniciativ i členové některých politických stran jako SDS, KSČM či ČSSD, v úvodních slovech k dané problematice v teoretické rovině a převzatých zkušeností zejména z brazilského Porto Alegre či španělské Cordoby promluvili M. Hrubec (AZ) na téma participativní rozpočet v rámci modelu ekonomické demokracie a T. Tožička (AZ) na téma politické síly participativního rozpočtu. S konkrétními zkušenostmi v podmínkách hlavního města Slovenska Bratislavy seznámili účastníky semináře představitelé Občanského sdružení Utopia P. Nedoroščík a S. Ruppeldtová.

Celý seminář byl jistě dobrým příspěvkem AZ a dalších spolupracujících organizací k řešení problematiky většího podílu občanů na správě a řízení společnosti. Na mě jako člověka, který se téměř celý život pohyboval v politice, jak na komunální, tak tzv. vrcholové úrovni a prosazoval myšlenku sociálně spravedlivější společnosti s větším a konkrétnějším podílem občanů, působily některé sdělované myšlenky či tzv. zkušenosti zatím jako značně „syrové“. Navíc referující problém podávali spíše jako cíl snažení než jako prostředek pro naplnění myšlenky sociálně spravedlivější společnosti. Tzv. participativní rozpočet, bude-li dobře uchopen a především ještě dopracován, bude podpořen tím zřejmě nejhlavnějším – potřebným počtem hlasů na dané samosprávné úrovni (jeho pojetí v rámci celé republiky je zatím v oblasti spíše sci-fi), která o něm rozhodne jako o využitelném nástroji vyšší účasti občanů na řízení chodu obce. Sice představitel o. s. Utopia ze Slovenska hovořil o tom, že Zastupitelstvo Bratislavy bude v pondělí (21. 11. 2011) hlasovat o několika projektech v cca rozsahu 5 % rozpočtu města, ale stále je to v poloze „Popelky“. Nehledě na to, že tak, jak o některých věcech hovořil, budilo to ve mně podezření, že spíše než o vpravdě zkušenost z prosazování participativního rozpočtu se může jednat o uplatnění projektové metody z participace na financích EU „naroubovaných“ jakoby některými prvky tvorby rozhodovacích postupů a orgánů v rámci tvorby participativního rozpočtu.

Možná jsem ovlivněn tím, že jsem na komunální úrovni již něco zažil, ale některé věci tak, jak o nich řečníci hovořili, by šlo již nyní standardněji uplatňovat. Vždyť již nyní jsou v zákonu o obcích konkrétní paragrafy o institutu osadního výboru, kde je dán tomuto orgánu podíl občanů na řízení obce možnost vyjadřovat se k rozpočtu v dané části obce, pro niž byl ustaven. Dále si člověk nutně klade otázky typu, když jde o tak „vzácný a účinný“ nástroj, proč se nedaří některé problémy v neutěšené situaci Brazilců v Porto Alegre nebo Španělů v Cordobě řešit… Zejména dopady celosvětové krize do jejich zhoršujícího se sociálního postavení. Navíc např. v Portu Alegre jde o tzv. prezidentský systém, kde rozhodne primátor (starosta). I za vstřícností primátora v Bratislavě bych viděl jeho kalkul vybojovat tímto krokem nějaké hlasy navíc oproti svým soupeřům.

Přesto bych tuto cestu nezatracoval, jen ji chce dále propracovávat a neorientovat se jen na teorii či zkušenosti ze zahraničí. Domnívám se, že teorie samosprávného vlastnictví je v českém prostředí slušným způsobem rozpracována také u Josefa Hellera (KSČM) z Prahy a bylo by zajímavé zúčastnit se nějaké názorové konfrontace jeho a „autorit“ nejen z AZ.

AZ a dalším spoluorganizátorům i přes snad všechny možné výhrady je třeba poděkovat za tuto i další aktivity, na nichž se podílejí a jsou schopni podílet. Jen by se nemuselo tolik žehrat nad jakýmsi menším zájmem tzv. tradičních politických stran ČSSD či těch stojících ve středu. Plusem občanských aktivit a iniciativ je totiž právě ona „nepolíbenost“ stranicko-politickou uniformitou a aparátnicky zglajšaltovaným jednáním a chováním. Tak hodně zdaru dalším občanským aktivitám zdola od občana a k občanovi.