H. Svobodová: Člověk nezapomíná, jen rozpomenout se stojí více sil, aneb přemýšlím o „svém“ listopadu 1989

16.11.2014 16:34

Listopad 1989 se mi podařilo sledovat bezprostředně v průběhu (16. 11 1989 při pobytu v Ostravě, kde nic nenapovídalo tomu, že 17. 11. už bude všechno jinak…), kdy se ulice začaly plnit občany. Moje tehdy studijní volno se tak nějak protnulo s tím, že se začalo psát cosi jako „nová“ historie. Pravda, už tehdy byli ve hře tací, co tu „starou“ začali „přepisovat“, tedy snažili se, zejména své do té doby osobní angažmá v ní.

Osobně se můj protest nijak výrazně do dějin nezapsal. Spíše se mi jen dostalo možností nazírat dění, včetně např. poněkud zmateného vystoupení tehdy ještě kněze a mluvčího OF Václava Malého na zimním stadiónu v průběhu konce roku 1989 ve Znojmě.

Dodnes je mou převažující snahou věci pozorovat a teprve pak k nim zaujmout názor. O tehdejším dění  mohu s odstupem let říci, že na regionální úrovni začali být ve hře ti, o nichž komunistická moc předtím více nebo méně rozhodla, často dosti fanaticky, že „není hoden nebo hodna“, což u některých listopadových staronových mocných plodilo fanatismus na pokračování. Vzpomínám si, jak mi později, v r. 1992 např. nový ředitel školského úřadu mj. řekl: „Vy jste dcera…?“, „Ano“, odpovídám, „svého otce.“ Takže toto mé entrée, logiku jistě nepostrádající, mi hned v úvodu příliš plusových bodů u staronových mocných nepřidalo. Byla jsem a jsem totiž dítětem bývalého předlistopadového předsedy městského národního výboru, který je dnes starý pán, jenž tak nějak - vzhledem ke své progresivní nemoci - zůstal kdesi v půli cesty k pochopení svého před- i po- listopadového údělu. Takže, i když jsem měla v ruce „čerstvý“ absolventský diplom filozofa, nebyla jsem příliš použitelným materiálem. V jistém smyslu s tím „filozofováním“ bojuji stále. A je to zřejmě můj jakýsi celoživotní limit vnímání vnějšího i vnitřního světa.

Léta běží! Dnes jsem sice o vědomosti a studium další VŠ bohatší, stále se ale setkávám s lidmi, kteří mi kladou stejné nebo podobné otázky jako před těmi 25 lety, příp. je ani nekladou, protože je to údajně nezajímá. Snažím se proto číst realitu s ohledem na vzdělání a poznání, s nimiž ještě mohu obstát vzhledem ke svému věku a závazkům, jež z něj také plynou.

Takže listopad 1989 vnímám stále jako výzvu ke změnám, k nimž a skrze něž hledám cestu, která by mi dala odpověď na to, jak být a přitom nebýt příliš závislou na tom, co zřejmě již nestihnu, ale přesto to chápu jako realitu údělu a pochopení o tom, jak být subjektivně v nesprávný čas a přesto objektivně na správném místě.