OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

Vánoční svátky pohledem z litvínovského Koldumu …

21.12.2011 13:42

Před nějakým časem, asi tak před půldruhým rokem, jsme se díky sociální sítě Facebook zkontaktovali s obyvatelkou litvínovského Koldumu, byť upoutanou na lůžko tak životní optimistkou – Tvetou Kollertovou, resp. „uměleckým“ facebookovým jménem Ivetou Mejsehezky Kollertovou.

Pravidelní návštěvníci webových stránek politického hnutí OMMO či čtenáři newsleteru INFO OMMO měli již několikrát možnost se setkat s literární produkcí Ivety. Požádali jsme ji i pro vánoční číslo o malé zamyšlení do tohoto 20. čísla.

Jak je pro ni typické, odpověděla rychle - Tohle by se Ti líbilo? :-) Mě se to více než líbilo a vánoční atmosféra na mě dýchla s několikadenním předstihem. Čtěte a nechte se též unést prostým malým, leč lidsky silným a velikým zamyšlením.

V. Balín



Vánoce dvakrát v roce

Nejsem příznivcem hromadných oslav i svátků, jen vánoční dny se poněkud a chtě nechtě dotýkají každého z nás. Srdce jihnou, nevraživé pohledy mizí a příslušnice něžného pohlaví smýčí, gruntují, perou, čistí. Já ne..

Celý ten shon, fronty v obchodech a rozpálená kamna jdou mimo mne. Ležím si ve své vyhřáté postýlce, oči šmejdí po oknech a okolí i upřímně lituji maminy, obtěžkané taškami a počítáním vyhozených financí.

Vánoce jsem mívala pravé, dětsky naivní s onou nedočkavostí nad zabalenými dárky a mým pobíháním od jednoho k druhému. Četla jsem jména, uzobávala cukroví, očkem sledovala večerní pohádku. Rok co rok podobný scénář, jaký probíhá skoro ve všech rodinách. Já sama jsem v dospělosti kopírovala ty své dětské zážitky a jako máma se těšila, až bude po všem a já si s klidem udělám kafe.

Zlom přišel s mou nemocí.

Tělo stávkovalo v době chemoterapií a vánoční svátky jsem prožila v nemocnici. Neočekávaně to byl ten nejhezčí Štědrý den. Téměř všichni pacienti jeli za svými rodinami, zůstala jsem jen já a sousedka v druhém pokoji. Slzela jsem na posteli, tělo i duši bolavou. Otevřely se dveře a sestřička se jen usmívala: "Máte tu návštěvu, Ivetko," a otočila hlavu za sebe. Ozvaly se kroky a dovnitř vstoupila maminka. Přistoupila k posteli a pohladila mne po tváři: "Budu tu s tebou, Ivko."

Do klína mi položila krabici s cukrovím, ze zásob v tašce vyndala podkovičku a řízky se salátem. Měla jsem sevřené hrdlo tichou radostí, jen jsem uzobávala a vychutnávala si její přítomnost. Žádný stromek, žádné prskavky, žádná sváteční tabule, jen já a maminka, moje maminka. Ten obětavý človíček, který se za mnou hnal zasněženou krajinou. Jako kdyby mi viděla až do srdce. Obě jsme ležely na nemocničních postelích a ucucávaly horké kafe od sestřiček. Maminka mi vyprávěla o svých láskách, o dětství, o touhách, které se nenaplnily. Tehdy se mi otevřela beze zbytku a já s úžasem zjišťovala, kolik toho nevím, kolik toho ta dobrá duše ukrývá. Prožily jsme nezapomenutelný večer a já jen potichu v noci, aby maminka neslyšela, zašeptala své přání: "Kéž se dočkám aspoň svých narozenin." Nebylo to přání neskromné, lékař byl skeptický, naděje, že bych mohla přežít, malá.

Nevím, jestli tehdy padala hvězda, napomohla maminčina obětavost i péče nebo zda tomu chtěl osud, ale přešel Silvestr, blížilo se jaro a já se pomalu dávala dohromady. Narozeniny slavím přesně v polovině roku, tedy 15. června a já se na to datum upnula jak malé děti na Ježíška. Maminka znala můj stav, těšila se z každého dne navíc a v den narozenin upekla cukroví a zabalila dárky. Venku děti ozdobily starý smrček vánočními ozdobami. Pálilo sluníčko, květy růží provoněly dvorek a my doháněli onen nemocniční Štědrý den.

Maminka už není, děti jsou dospělé a já pořád ležím na posteli. Uplynulo jedenáct let od onoho svátečního večera, kdy nám místo stromku zářilo jen malé tlumené světýlko nade dveřmi nemocničního pokoje číslo 7 na onkologickém oddělení. Ty vzpomínky jsou tak živé, tak inspirující. Nebudu smutná, mám Vánoce dvakrát do roka a k tomu nepotřebuji ozdoby nebo prskavky na borovičce. Můj nejhezčí dárek je život sám.

Nehoňte se, nespěchejte, všímejte si těch druhých. Řekněte jim, jak moc je máte rádi. Rozdávejte lásku, ta se nedá zabalit do vánočního papíru a omotat pentlí.

A já?

Na Štědrý den zapálím svíčku, uvařím si hrnek sladké kávy a večer se budu dívat na oblohu, co kdyby padala hvězda…..

 

V. Balín:

Co dodat? Tak jen to, co jsem Ivetě vzápětí odpověděl: „Ivet, a až ta hvězda bude padat, budeme si spolu s Tebou přát to co Ty, aby to přání bylo moc a moc silné, tak silné, že bude mít snad alespoň malou šanci se splnit …

 

Zdraví nejen Tebe, ale i další lidi dobré vůle . Přátelé z OMMO