OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

Studánka splněných přání

24.05.2011 14:08

Sotva se sluníčko dotklo svého nejvyššího vrcholu, vyjela jsem na cestu, která vede k jeskyni, o které ví jen pát vyvolených. Kdysi dávno jsem tam i s partou místních holek ustrašeně nahlížela do útrob, doufajíc, že právě my najdeme ten pověstný poklad.


Přesně na tohle místo jsem se dnes vydala.
Nebylo to vůbec jednoduché, vchod je zakryt obrovským kmenem a množstvím vzrostlého křoví. Co mi dělalo všechno to maliní a ostružiní s kolečky vozíku je nasnadě.
Projet až dovnitř se mi sice nepodařilo, ale ta chvilka stačila k připomenutí čehosi jiného.

Představte si, jak vcházíte do hustého lesního porostu, všude samá pavučina, voní podhoubí a za zády utichá ruch města. Občas se ozve zvuk motorky nebo silnějšího auta, jinak je naprosté ticho. Cesta je kamenitá, rozbrázděná stékajícím pramínky z blízkého potoka. Ptáci nezpívají, v těchto místech panuje zvláštní ponurá, až zlověstná atmosféra. Zeť Kája mne strkal pomalu před sebou, jen jeho dech napovídal, že to zas tak jednoduché není.

 

"Kudy teď?" zeptal se na rozcestí.
Ukázala jsem doprava.
Zvláštní, byla jsem tu naposled před dvaceti lety, ale moje mysl měla namalovanou onu dávnou mapu jak na papíře.
"Ivet, tam už neprojedem," zasténal, když ho větev švihla přes obličej.
"Ještě kousek, už tam budeme," dodala jsem a byla jsem zvědavá, jestli tam ještě bude to moje místečko, tajné místo, které mi poprvé ukázal můj tatínek v mých šesti letech.
Pomalu a těžce jsme se prodírali dál. Všude polom, spadané větve bukového lesa, hromady navátého listí, šlahouny kořenů.
"Zaber, je to támhle.. tam si odpočineš," povzbuzovala jsem ho a vzpomínky opět lítaly jak splašené.
...

Tam nahoře tenkrát stál.
Nádherný, urostlý, jedinečný kus.
Bílý jelen.
Paroží zářilo ve slunci, jeho majestátní hlava se tyčila mezi stromy. tátou jsme oba bez dechu sledovali každý jeho pohyb. Pak kdesi zapraskala větvička nebo nás ucítil, beze spěchu se otočil a zmizel za křovím. Vím jen, že jsme se na sebe s tatínkem beze slova podívali a usmáli se.

Od té doby jsem ho nikdy neviděla. Netuším, jestli tu ještě někde potkám tak nádherné zjevení.

...


"Už tam budem?"
Tok myšlenek přerušil Kájův hlas.
"Už jsme tu."
Jako když se v divadle otevřena opona.
Stromy se rozestoupily, jen dlouhý travnatý kopec se tyčil do výše. Tady bývalo bílých hřibů.
"Poslouchej," zašeptala jsem.
Nastalo naprosté ticho.
Rozhlížela jsem se kolem sebe a čekala.
Uslyším jí ještě?

Byla tam.
Studánka, vyvěrající malé pramínky napovrch.
Ševelivé bublání nás navedlo přímo k ní.
Maličko zapadaná listím, jinak průzračně čistá.
Z uctivé vzdálenosti jsem pozorovala tohle malé zapadlé a tajné místečko. Málokdo o něm ví. Nechtěla jsem robusnými kolečky poškodit okolí studánky, jen jsem kývla na Káju, aby očistil její kraje.
Studánka mých přání.
Kolikrát jsem nad ní šeptala své dětské touhy a představy, trápení i pocity štěstí. Byla svědkem mých kopanců a radostí. Znala mé tajemství i prohry.
Dívala jsem se upřeně na její hladinu a zdálo se mi, že ke mně promlouvá, snad mne vítala, snad si vzpomněla na jednu malou holčičku, která nosila copánky s beruškou a zpívala jí cosi o holce modrooké.
Zde jsem byla sama sebou, zde jsem byla vílou, tančící v husté trávě i královnou všech vod.
Alenkou v řiši divů i Popelkou s oříšky.
Mohla jsem jí vyfotit, mohla jsem vzít kameru a natáčet tohle malebné místo, ale neudělala jsem nic.
Nechtělo se mi narušit nádherné, pro mne téměř posvátné místo.

Mrkla jsem na Káju a řekla: "Jeďme domů!"
Celou cestu jsem mlčela a vstřebávala dojmy. Nemohla jsem mluvit, dojetí, lítost i štěstí mne natolik ovládlo, že jsem nevydala ani hlásku.
Ale splnilo se mi další přání, pro někoho možná nepodstatné a nedůležité, jenže tam u té studánky já prožila nejhezčí chvíle svého života.
I teď, když vyťukávám písmenka, slyším její tiché problublávání, cítím v sobě klid a poezii těch dob.

Studánko moje, však já se zase vrátím.......