OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

Slavit 17. listopad 1989?

17.11.2011 00:56

Propadáme se vůbec tak trochu do zajetí pompézních oslav, klanění se všem a všemu, co svítí těmi či oněmi barvami, tomu, co řekl to nebo ono, udělal to či tamto. Ptám se, proč se také neklanět tomu nebo onomu, co neuděl (raději) nic a možná tím právě lidstvu prospěl nejvíc. Nevím. Nechci se nikomu vemlouvat do duše, vnucovat mu nějaké vidění světa.

Osobně neslavím v tomto duchu téměř žádné podobné výročí. Výjimkou jsou, a ráda bych si o tomto paměť uchovala i nadále, narozeniny mého syna. Tedy on je chce slavit určitě a já nevidím důvod, proč mu tuhle příjemnou stránku dětství nějak omezovat. Jde především o to, že jako každé dítě, rád dostává dárky, rozbaluje je takovým tím zvláštním, dětským způsobem a raduje se z nich, což vydá za všechny další oslavy.

Ale abych neodbíhala. Výročí si pamatuji, mnohá ze školy, dnes už řadu také ze života. Dokonce myslím, že už i toho vlastního. Být pamětníkem dle mého soudu není vždy terno, nebývá to často jen vlastní zásluha, ač zkušenost mě učí, že dnes si již pamatuji i ty, co si tzv. zásluhy dokáží přivlastnit. Jsou pak v té celé škále postav a postaviček tací, co vyžadují, abychom si je ještě připomínali. Právě je…

Myslím, že paměť je prostě takový fenomén v dobrém i zlém, a spolu. Prostě, často jsme součástí dění, jež je objektivnější, než si naše „maličkost“ umí, realizačně je schopna nějak ovlivnit a vůbec domyslí ve všech důsledcích. Ale jsme součástí celků, v nichž jsou naše role hrané, dobře, špatně, téměř nikdy jenom tak nebo onak. Má to smysl a neměli bychom ukvapeně říkat, že vyšší, abychom se posléze začali vymlouvat, co jsme vlastně mohli, abychom omlouvali to, co jsme nakonec neudělali. Jiní říkají, že prý dokonce museli udělat.

Neslavím ani 22 let po listopadu 1989. Ale pořád přemýšlím, proč se zkratkovitě, glajchšaltovaně, říká, že to tehdy byla chyba. Jiní zase, že za to mohl ten Gorbačov a „zaprodanec“ Jakovlev. Jiní mluví o „spiknutí“, těch u moci pro moc a druzí, že toho lidi už měli zkrátka plné zuby. Já si samozřejmě 17. listopad 1989 připomínám, připomenu, dokonce i pamatuji, protože šlo o události, které změnily realitu, v níž jsme žili. Nebudu „přihlouple“ omílat, že lidé zvonili a co si vyzvonili. Jestli zvonili, tak jistě věděli „proč“ (a zřejmě to tehdy ještě nebylo v definici o společenském pohybu a změnách atd.) a vývoj pokračoval dál. Bylo velké nadšení a většina věřila, že změna právě jim dá za pravdu. Jenže pravda se nedá upravit tak, jak se jedněm líbí a druhým ne. I když ty snahy tu jsou pořád, dnes jako včera. Zase je to i o tom, zjednodušeně řečeno, kdo, čemu chce a nakonec uvěří. Věřím málo a spíš se dívám, že smysl to mělo, dokonce má i dnes. Ti lidé nečinili onen „společenský pohyb“ ve jménu „přihlouplých“ tvrzení o tajných službách. Jenže „společenský pohyb“ neskončil a i dnes je třeba jej znovu uchopit, jeho logiku a začít jej chápat jako úděl, kterým sice nijak nesnížíme riziko jeho dalšího vývoje, ale můžeme porozumět jeho smyslu, proč záleží především na nás, bude-li více vypovídat o nás, o našich představách, postojích, aktivitách. Nebo, půjde-li zase jen o další „glajchšaltování“, adoraci jedněch v očích druhých, tzv. falešných proroků, kteří už zítra vědí, jak bude pozítří, pak se možná popereme a pak opět ustrneme a budeme čekat na další proroky, kteří, oč méně věří sobě samým, o to více přesvědčují ty druhé, nás, že pravda je právě ta jejich.

Možná opravdu nestojí za to slavit 17. listopad 1989, o to více bychom si ho měli připomínat.