OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

Rozhovor s provinčním ministrem řádu minoritů P. Bogdanem Sikorou

18.12.2010 17:42

  Vážení čtenáři,

 v tento sváteční čas, s blížícím se novým rokem jsme při výběru téma „sáhli“ tam, kde asi všichni vidíme jednu z tradic, která akcentuje tzv. kořen „ducha“ Vánoc a s nimi spojené období svátků a oslav. Chtěli bychom Vám zprostředkovat názory představitele církevního řádu minoritů, působícího v České republice (Provincie řádu minoritů v ČR sv. Cyrila a Metoděje) provinčního ministra, P. Bogdana Maria Sikory. Jsme toho názoru, že tento spíše stručný rozhovor zdaleka neobsáhne celé názorové, formálně obsahové zaměření představitele tohoto řeholního řádu, ale je v jistém smyslu také ukázkou názorů člověka, jehož „duchovní rozměr“ ukazuje jednu z cest, po níž kráčí sám, ale jež má i své následovníky. P. Sikora velmi dobře ví, že zdaleka ne všichni sdílejí nebo vyznávají jeho „duchovní filozofii“. My jsme ale toho názoru, že pluralita názorů je nejenom žádoucí jako přirozenost, ale je i nezbytnou součástí určité kulturní vyspělosti. Souvisí s ní totiž nejenom „konkrétní víra“, vyznání, filozofie, ale i životní moudrost, jíž je možné získat, když vnímáte ty, kteří přes všechny rozpory a složitosti byli a jsou nositeli jistých duchovních i kulturních hodnot a jejichž úmysly i činy mohou v řadě případu pomoci ke zlepšení života v různých částech světa. Možná nejsme na stejné „vlně vyznání“ jako P. Sikora, ale můžeme sdílet některé tradice a hodnoty ve vztahu k lidskému smýšlení, jednání a chování, jako je rozumět a pomáhat tam, kde je to potřeba, komunikovat a své postoje vysvětlovat a také je prosazovat.

P. Bogdan Sikora se k nám obrací se svým „svátečním slovem“ a pokud u nás i u Vás vyzve byť jen jednu otázku a ponoukne hledat na ni odpověď, měl tento rozhovor smysl, který jistě najde další odezvy.

Respektujme postoje, se kterými nemusíme bez výhrad souhlasit, ale je dobré je znát a naučit se jim rozumět.

 (Připravili a děkují Leoš Vaněk a Hana Svobodová)

 

 1.    Váš řád, jak je možné se dočíst z dostupných informací, má za sebou nelehkou minulost formování, „rozchodů“ a dalšího sjednocování. Jakou pozici dnes zaujímáte mezi církevními řády působící v ČR? Můžete nám sdělit něco bližšího o svých aktivitách?

Náš řád je již velmi starý. Zrovna v minulém roce jsme slavili 800. výročí potvrzení první řehole papežem Inocencem III. Řád založil sv. František, který byl označován za druhého Krista, a proto také nebylo lehké zachovat po jeho smrti všechny ideály, kterými on žil. V průběhu dějin docházelo stále ke snahám obnovit tento ideál, a proto také i k mnoha různým reformám a dělením na mnohé větve a zase k jejich sjednocováni. Dnes máme tři větve prvního řádu. Jsou to bratři františkáni, kapucíni a minorité. Pokud jde o ostatní řády, které působí v naší vlasti, pak každý z nich má své charisma podle svého zakladatele, který odpověděl na potřeby doby, ve které žil. V současné době existuje v naší zemi 29 řeholních institutů mužských a kolem 70 řeholních institutů ženských. Náš řád je řádem klerickým, a proto většina bratří jsou kněží. Nejčastěji působíme ve farnostech, kde se věnujeme lidem, kteří k nám přicházejí, ale pořádáme také duchovní cvičení pro mladé, vydáváme časopis Immaculata. Jednou ročně začátkem července pořádáme na Cvilíně u Krnova setkání mladých, kteří se chtějí seznámit s františkánskou spiritualitou.

 

 2. Jaký je Váš osobní názor na v převážné míře se projevující spíše „ateistickou“ českou společnost? Je to podle Vás výsledek přirozeného, vzájemného historicky působícího procesu mezi „světskou a církevní mocí“?

Jednou jsem četl v novinách takový článek, ve kterém se autor zamýšlel nad ateismem v naší zemi. Došel k závěru, že těch ateistů je moc málo, protože když se někdo z těch, kteří se pokládají za ateisty, dostává do úzkých, pak často začíná prosit Boha, aby mu pomohl. Já s názorem autora zmíněného článku souhlasím. Myslím, že ateismus dnešních lidí je jen otázkou určité nevědomosti. Lidé žijí v zajetí předsudků, které si třeba vynesli z rodiny, z prostředí, ve kterém žili a nemají příliš velký zájem se něco o víře dovědět, protože jim v tom jejich předsudky brání. A přitom skutečnost je úplně jiná, než to, co si lidé o víře a věřících myslí. Já sám jsem kdysi žil stejným způsobem jako většina ateistů u nás, a tak mohu posoudit moc dobře, jaký je rozdíl mezi stylem života dřívějším a tím nynějším, když žiji tzv. z víry. Je mi proto líto těch lidí, kteří se ochuzují o krásný život, který s sebou víra nese. Víra totiž přináší do života obrovskou radost a hlavně dává smysl všemu tomu, co člověk žije a zároveň neochuzuje člověka o všechno to, co je na zemi krásné. Dokonce více, pomáhá člověku, aby to všechno, co je krásné, mohl prožívat mnohem intenzivněji než lidé, kteří víru nemají.

 

3. Jak vnímáte možnost Vašeho řádu či církve obecně ovlivňovat dnešní globální realitu, která duchovno dosti vytěsňuje nebo minimálně ohraničuje, protože hlavní trendy jsou spíše „materiálního nebo materializovaného“ charakteru?

Myslím, že přílišný zájem o materiální věci dříve nebo později ustoupí a lidé, kteří mají nesmrtelnou duši, začnou opět toužit po duchovních hodnotách a dávat je do popředí. Hmotné statky jsou nutné k životu, ale nikdy nemohou uhasit touhu člověka po věcech, které ho přesahují a které dávají skutečně smysl životu. Zájem pouze o  materiální statky je velikým ochuzením života člověka. Zatím je velmi obtížné proniknout do srdce těch tzv. ateistů právě pro jejich předsudky, které v nich přetrvávají. Občas se stává, že někdo z  ateistů odloží své předsudky a začne se zajímat o víru a podle ní žít a tím začne objevovat něco tak krásného, co si dříve ani ve snu nemohl představit.

 

4. Co byste viděl z pohledu rizik naší doby jako nejzávažnější pro člověka a jeho další budoucnost?

Jednou papež Jan Pavel II. prohlásil, že 21. století bude buď duchovní anebo nebude žádné. Největším nebezpečím pro nás je totiž ateismus. Možná, že se nám to nezdá pravdivé, protože se hlásíme k ateismu a ještě to pořád není u nás takové zlé. Zatím ještě mnoho z těch, kteří se pokládají za ateisty, často myslí a chovají se jako křesťané. Takový způsob jednání jsme si vynesli z rodiny, aniž bychom si uvědomili, že naši předkové tak jednali na základě své víry. Víra jim k tomu dávala motivaci. Hlavním přikázáním totiž je láska k bližnímu. K tomu, aby se toto přikázání mohlo realizovat, je ještě další přikázání, a to je, že máme také milovat Boha. Přikázání lásky k Bohu naplňujeme jedině tehdy, když milujeme svého bližního. Naší předkové byli moudří a uvědomovali si, že bez vzájemné úcty a lásky k bližnímu se život na zemi stává peklem, a proto tak bedlivě usilovali o to, aby předali víru svým potomkům a tím i motivaci k nezištnému konání dobra. Vlivem ateistické propagandy lidé ztrácejí víru a tím z generace na generaci dochází postupně také ke změně společenského klimatu. Stále více se projevuje bezohlednost a sobectví ve vztazích. Mladí lidé již nemají žádnou motivaci, aby se k jiným chovali dobře. Spíše naopak svět je učí tomu, aby více mysleli na sebe než na ty druhé. Z toho ovšem pramení rozepře a nenávist jednoho k druhému a pak při dnešních technických možnostech, kdy člověk může zničit nejen sebe sama, ale i celý svět, je velmi riskantní, když těmito technickými vynálezy začnou disponovat lidé, kteří už nemají žádnou motivaci konat dobro pro ostatní. Dalším nebezpečím, které s sebou ateismus přináší, je ztráta úcty k životu. My zabíjíme své vlastní nenarozené děti, zatímco náš národ vymírá. Na uprázdněná místa, po těch, které jsme zabili, přicházejí cizinci, kteří obsadí naší zemi bez boje a jednou budou vládnout naším dětem, které přežijí. Naše děti budou tyto cizince poslouchat a možná že jim budou dělat i otroky a pak si teprve uvědomí, jak jejich rodiče byli pošetilí, když jim připravili takový smutný osud.

 

5. Nyní spíš klasicky – Vánoce svátky klidu a míru. V čem je podle Vás smysl těchto dnů? Jaké by mohlo být poselství směrem k těm, kteří si přeci jen uvědomují, že tato uspěchaná, konzumem zatížená doba potřebuje více „duchovního řádu“?

Náš zakladatel sv. František velice miloval vánoce. Uvědomoval si totiž, že jsou to svátky, během kterých si připomínáme lásku, kterou nás Bůh miluje. V Písmu svatém se píše, že: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Jak jsem se už výše zmínil, jedním z přikázání je láska k Bohu. Není to ovšem tak, že my máme Boha milovat jako první, ale naopak, že nejdříve si Bůh zamiloval nás. Je důležité si tuto skutečnost připomínat. Malé betlémské dítě se narodilo pro nás, abychom měli život v plnosti. To je dost velký důvod k tomu, abychom také i my odpověděli Bohu láskou a více se začali o něho zajímat. Když totiž někoho milujeme, tak chceme o něm vědět co nejvíce. Vánoční doba nás k tomu vede a nezapomeňme, že když chceme odpovědět na Boží lásku, je třeba nejdříve začít milovat bližní, kteří žijí kolem nás. Jak je milovat? K tomu nás vede Ježíš: „Co chcete, aby vám ostatní dělali, to dělejte vy jim.“ Kdyby se nám to podařilo, pak bychom skutečně prožili vánoce velmi plodně, což vám ze srdce přeji.

P. Bogdan Sikora, provinční ministr řádu minoritů