OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

Půlnoční koncert

24.05.2011 14:10

Každý večer je příslibem následného usínání, tedy snění.
Moje bezbřehá fantazie mi maluje budoucí procházky a setkávání se s lidmi, naději k něčemu novému. Tak i včera. Zapálila jsem si svou poslední cigaretku, zaujala nejpříjemnější polohu, nastavila televizi na dvě hodiny, poslední pohled do pootevřeného okna a blikajících světýlek naproti.
Zavřela jsem oči.
Ale co to?

Zdálky jsem najednou uslyšela hlasy, mužské a ženské a brnkání na kytaru.
Zbystřila jsem.
Tolik mi to připomnělo moje vlastní toulky v dobách svobodných. Hlasy se přibližovaly.
Zřejmě parta studentů usedla na dětské hřiště pod oknem. Dívky překřikovaly chlapce a do toho se mísily volně hrané nesourodé akordy kytary. Nejdřív se ten chumel všech možných zvuků rozléhal mezi křídly domu s patřičnou ozvěnou, ale pojednou všechno utichlo a zaznělo vybrnkávání na strunách.

"Slova jsou jen kapky deště a ty voláš, ať prším ještě...."


Melodie písničky od Richarda Krajča a sytý hlas zpěváka se rozezněl s naléhavostí, přiměřenou věku. Svoboda i štěstí se přenesly až do mého pokoje. Tiše jsem se přidala a moje mysl ovládl stejný pocit nespoutanosti.

"Slova jsou jen kapky deště a ty volá-á-áš.."


Celá parta se přidávala a kytara převládala nad zpěvem.
Najednou se do tónů, linoucích se ze zpívajícího dřeva, přidal zvuk flétny. Obyčejné dřevěné flétny. Zpěváci umlkli a do noci zazněl neskutečný koncert přiopilých mladých lidí a jednoho človíčka, foukajícího na flétničku ze svého okna. Atmosféra úžasná, chytlavá... Postupně se rozsvěcovaly další světla oken a když se improvizovaný koncert blížil k závěru, rozezněly se lahodné tóny klavíru. Ozval se spontánní potlesk, který vzápětí utichl, aby celý ten maličký svět vychutnal originálnost a soucítění všech zúčastněných.
Tři nástroje, tři umělecké duše sehrály nádherné divadlo pod širým nebem a ani jeden z nich netušil, jak moc pro mne udělaly.

"Slova jsou jen kapky deště a ty voláš, ať prším ještě, slova jsou jen kapky deště a ty voláááš..."

Dlouho ve mne doznívala tato melodie a neskutečnost nezapomenutelného okamžiku.
Ozval se závěrečný akord, flétna ještě jemně do ticha zapreludovala závěrečný part a klavír přidal krátkou etudu.
Rozhostilo se ticho, jakoby každý vstřebával právě prožité.
Světýlka opět zhasínala, mladí lidé se vzdalovali s novými tóny jiných písniček.
Zůstala jsem bez hnutí a dívala se do nebe.

A těm neznámým mohu jen poděkovat.