OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

Proberme příčiny a „aktuální“ dění se může stát snesitelnějším

10.09.2014 23:54

„Školy selhávají při výuce o aktuálním dění, žáci ho dohánějí v médiích“ (zdroj: http://zpravy.idnes.cz/skoly-selhavaji-pri-vyuce-o-aktualnim-deni-fjx-/domaci.aspx?c=A140908_215130_domaci_ert), čtu v přehledu informací, jež dnes a denně dostávám z různých míst a zdrojů.

Osobně mě tento stav neudivuje, snad ani nijak nepohoršuje, tedy ne více než sleduji a mohu analyzovat z pohledu vývoje politické, resp. společenské scény u nás.

Pamatuji se například, jak po roce 1989 předměty občanská nauka (výchova) či dějepis byly nazírány jako něco „podezřelého“, velmi nejistého, bohužel, i ze své zkušenosti, až nehodného se jimi zaobírat. Na různých úrovních škol převládal zmatek, co a jak učit, zda vůbec tomu nebo onomu tématu věnovat pozornost. Společenskovědní akcent byl spojován s něčím okrajovým. Osobně si myslím, že zčásti šlo o daň oné „polistopadové“ době, z dalších částí docházelo k pozvolné a místy i fatální adaptaci pedagogů na tzv. nové (nejasné) podmínky. Ani tehdy, v devadesátých letech mě to příliš nepřekvapovalo. Vzpomínám si, jak mi nejmenovaný, v té době ještě ředitel školského úřadu sdělil, že absolutorium filozofie bohužel částečně sahající do roku 1992 je „velmi podezřelé“, a „kdo ví, co a kdo nás vlastně na té fakultě ještě mohl učit“. Vedlo mě to k útrpnému pousmání a k dalšímu prohloubení mé, již tak dosti vytříbené vnitřní skepse, kdože a cože nás to bude o „pravdách věčných“ učit zase nyní. Tento relativizující akcent mě neopustil, zřejmě i k mé, možná osobní, škodě dodnes. Naopak, v jistých ohledech a souvislostech s ním - pro jistotu -  „pracuji“ stále.

Ale k věci. Problém znalostí o „aktuálním dění“ je třeba hledat kdesi právě ve významu pojmu „aktuální“. Co vlastně znamená pro žáky škol základních a těch středních tento pojem? „Aktuální“ v kontextu „právě probíhající“ je spíše alibi na odraz obecného povědomí o tom, co se děje tam nebo jinde. Podstatou je však souvislost, že se tak děje a proč. O tom by mělo být ono školní povědomí, co se děje „aktuálně“. To však s ohledem na vývoj posledních 25 let nemusí být z hlediska předmětu (např. občanská nauka), jeho zprostředkování a souvislostí zdaleka tak jednoduché. Ukazuje se, že ani pro část pedagogů. Nedivím se. Jen si říkám, zda je to dnes již „stereotyp, pohodlnost či stagnace“, co může být těmi limitující faktory, aby i takové předměty na úrovni základních a středních škol byly předkládány žákům a studentům se zájmem, který budou oni sami schopni rozpoznat už u samotných pedagogů.

Myslím si totiž, že s ohledem na stávající vývoj v oblastech společenskovědních je literatury naprosto nepřeberné množství (pravda, může se debatovat o kvalitě, ale nemyslím si, že nekvalitní převažuje). Jsou dostupné další odborné zdroje, včetně internetových.

Osobně si „aktuálnost“ v kontextu společenskovědním nepředstavuji jako něco, co právě píše to nebo ono zpravodajské médium. Považuji v této souvislosti za důležité následující schéma: – událost (dění) – kontext – forma sdělení – interpretace – pochopení – reprodukce (zde se úroveň může lišit, nikoliv však podstata). Jde o proces a vztahy mezi jednotlivými charakteristikami, kdy samozřejmě významnou roli hraje osobnost pedagoga a jeho vlastní schopnosti a přístup. Metodika by však měla být něčím, co by mělo sloužit nejen k vymezení předmětu (o čem), ale i k posouzení tzv. zpětné vazby (relativizujících prvků), v níž by se měl odrážet výsledný efekt, jež celé schéma sleduje. Tedy - „aktuální“ dění.

Dodnes mi utkvělo v paměti, jak mi jedna paní učitelka v oné polovině devadesátých let minulého století s velkým despektem sdělovala: „Víte, budete-li vše tolik pitvat, akorát si tím naděláte problémy. Děti stejně opustí vrata školy a většina půjde do praxe. A to jim je třeba vysvětlit.“ Tento přístup mě vedl k ironii, i když se mi jeho odraz v určitých obměnách podařilo slyšet ještě několikrát, ale zároveň mou skepsi ještě o něco posílil: snažíme-li se o „něco“, pak bychom neměli zapomenout, že naše zkušenosti (včetně různých „profesních deformací“) ty děti v lavicích ani zdaleka nemají a ani nemohou mít. Naštěstí. Chceme-li jim je předat, potom pokaždé tak, jako bychom v těch lavicích seděli my sami a očekávali, že to „aktuální“ záleží právě na nás.

Jinými slovy, společenské vědy objektivně stavějí na pochopení příčin, poté i jejich důsledky mohou být aktuálně srozumitelné. Pravda, nemusíme s nimi souhlasit. Ale o to už je zase jiný problém.

Snad jen na vysvětlenou: s jistotou vím, že nic „aktuálního“, tím méně dění, se nedá dohnat. To věděl např. i řecký filozof Zénón, když sepisoval své aporie (viz třeba tu s Achilleem a želvou). Co však je velmi žádoucí, a to je dění pochopit, pak je šance, že i to „aktuální“ budeme snášet lépe.