OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

Prezidentské povídání, díl XXV.

29.10.2014 15:11

aneb Porucha je na Hradu, prosíme občany o čtyřletou trpělivost…

 

Udělování či propůjčování státních vyznamenání u příležitosti dne 28. října 1918 a jakýsi vrchol oslav 96. výročí samostatnosti ČR v sobě zachytilo skoro všechny momenty, které tomuto ceremoniálu předcházely. V Čechách se, jak známo nic neutají a tak řada informací o tom, kdo má být či nemá být nakonec vyznamenán, prosakovala s dost velkou přesností. Některé se ale přeci jen podařilo „utajit“ a v některých řadách to proto po oznámení pár jmen zašumělo. V jedněch šok z toho, jaké jméno zaznělo a co s ním bylo vše spojené. V těch druhých vzdech, uspokojení z důkazu jejich další rehabilitace za dobu předlistopadovou a třeba možná i signál – „kluci a holky nebojte se, my Vás za tu J. M. z Marjánek nedáme ...“

Slavnostní ceremoniál nezačal nejlépe, začátek přímého přenosu slavnostního aktu byl zpožděn díky výpadku signálu z Pražského hradu, který, jak jsme se následně dozvěděli, byl způsoben nikoliv veřejnoprávní televizí či jejím technickým zázemím, ale „slabší kondicí“ jističe na Hradu. Snad nebyl zavirován. Ale nebyl sám, kdo se snažil dokázat, že předávání státních vyznamenání nemusí být nutně o vyznamenaných samotných, ale třeba i o tom, kdo předává či jako v případě onoho jističe přenos předávání nepřímo umožňuje. Myslím, že všichni si nakonec přišli na své.

Ten, o koho jde od výsledku první přímé volby prezidenta ČR především, se v úvodu „nápadně slušně“ omluvil za případnou únavu svého hlasu a odhalení příčiny se hned pochlubil, že je to díky jeho „úspěšné zahraniční cestě do Číny“, z níž se před pár hodinami vrátil. To asi kdyby snad někdo zapochyboval, že cesta úspěšná nebyla, když se již objevily dost vyargumentované hlasy o tom, že některá zde prezidentem vyřčená slova a prohlášení nebyla v úplném kontextu celkového kurzu zahraniční politiky ČR, zejména v oblasti dodržování a ochrany lidských práv a svobod. Nebylo to jediné „své“ pochválení. Hlava státu neformálně připomněla svůj loňský projev, kdy se mu asi mohlo zdát, že nějak zapadl a je třeba jej připomenout.

Přiznám se, že jsem asi bláhově očekával, že prezident v tak významný den připomene zejména historii vzniku a dalšího putování české státnosti a budování demokracie či úkroky od tohoto trendu s případnou projekcí na současné dění a stav v ČR. Zvolil však způsob, jakoby zdůvodnění, proč, koho „obdarovává“ udělením či propůjčením státního vyznamenání. Z jeho pohledu to byl způsob výhodný, umožňující se na vyznamenaných tak trochu přiživit a zastřít skutečnosti, že mezi nimi jsou ve značném počtu jeho příznivci, přátelé nebo i ti, co realizovali nějakým způsobem jeho volební kampaň. Nezapomněl ani na některé klientelistické spády minimálně jedné standardní parlamentní politické strany, když ocenil jednoho z jejích bývalých místopředsedů (to byly také ony vzdechy „znalých“ v sále…).

V jednom z prvních komentářů renomovaného komentátora jsem zaslechl názor, že prezident „si se všemi pohrával a pohrál se znalostí politické scény, médií a samotné veřejnosti, které si všechny dokázal oceněnými osobnostmi získat“. Přiznám se, že se mnou si určitě nepohrál a ani si mě nezískal. Bylo to vše až příliš průhledné. Jen mě mrzí, že se tak mohla snížit a poněkud devalvovat ocenění např. pro zemřelé hrdiny z Afghánistánu či dalších oblastí hospodářství, vědy, kultury. Rovněž se nehodilo, ale bylo pro tuto hlavu státu příznačné, že již naznačoval, koho vyznamená příště a proč, když přitom jeho předchozí vyjádření na téma případného vyznamenání studenta ze Žďáru n. S., který položil život při ochraně své spolužačky, „odpálkoval“ slovy, že jej vyznamená příští rok, že na letošek jsou kvóty vyčerpané. Tak kvóty, pane bývalý prognostiku…?

Při dalším bližším „ohledání“ obsahu projevu prezidenta při předávání státních vyznamenání se dá vysledovat i určitý rozpor právě mezi obsahem a konečnou realizací. Posuďte sami. M. Zeman mj. v prvních úvodních výrocích konstatoval, že „je daleko důležitější se soustředit na žitou a živou historii“. Hrdinství, které se prokáže položením vlastního života, nejde ocenit jinak než tzv. in memoriam a asi těžko takto uctít „žitou a živou historií“, ale in memoriam bylo z 33 vyznamenaných oceněno 13 osobností (tj. bez mála 40 % vyznamenaných). Předávání státních vyznamenání však bylo poznamenáno mnohem větším počtem znaků, které současná hlava státu vytýkala tak ráda a tak často svým předchůdcům V. Havlovi a V. Klausovi.

S něčím se však lze s M. Zemanem ztotožnit. A tak bych chtěl závěrem svého dalšího a jistě ne posledního dílu volného seriálu na téma Prezidentského povídání vyjádřit jedno jediné přání. Přál bych si, aby nad českou krajinou zněly pouze zvony pokoje, zvony míru, a aby tato krajina byla ušetřena hrůz, které dnes trápí jiné země. Naopak bych si přál, abychom příště dokázali v přímé volbě prezidenta ČR vybrat pokud možno člověka méně sebestředného a ješitného, charismatického a konajícího ve prospěch všech občanů, nejen svých přátel, „kamarádů“ a roztleskávačů. Děkuji Vám za čas věnovaný přečtení tohoto zamyšlení.