OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

Povinná volební účast? Opravdu uvážlivý vklad do významu polistopadového vývoje?

19.10.2014 01:44

„Co jsem říkala, velebnosti, zadrhla se…“ I to zaznělo v proslulé Troškově filmové trilogii z jihočeské malebné vesničky. Také patřím k těm, co ji sledovali, a už jen za sebe říkám, že oceňuji místy velmi trefné vystižení některých kvalit lidské povahy a konání. Myslím, že to vyjádření „zadrhla se“, je něčím, co znamenalo narušení dosavadních zvyklostí. A jak možná do té doby s železnou pravidelností odzpívala místní paní učitelka svůj part, po onom „zadrhnutí se“ vesnička jakoby rázem ocitla v naprosto neočekávané situaci a pod tíhou ztraceného symbolu, který svým zpěvem paní učitelka ztělesňovala, zavládl zmatek a zděšení. Možná je to některé nynější povolební „zděšení“ také jistým „zadrhnutím“, které může signalizovat vážnější symptomy nezbytné pro změny v této společnosti.

V Česku jsme právě po druhém kole senátních voleb, minulý týden volby rozdaly karty na úrovni měst a obcí, a i když stát nadále spočívá na demokraticky nastavených institucích opírajících se o ústavu a ústavní pořádek, všichni jsme se tak nějak vzájemně překvapili, jak málo naší účasti stačí, aby to celé dění vyzvalo některé úvahy.

Symbol demokracie – lid se svým hlasovacím právem a právem jej také vyjádřit v systému zastupitelské demokracie tak nějak zvolil svou velmi skromnou účastí až nezájmem, komuže dá svou důvěru, aby po volbách rozhodoval. A cože se to „zadrhlo“? Opravdu se nám demokracie po těch 25 letech od listopadu 1989 „zadrhla“ a to právě na našem volebním nezájmu? Nebo jsme tak spokojeni, že už nás ani to voličské právo, za nějž generace před námi bojovaly, dokonce někteří umírali, abychom jim my, nyní, vystavili účet, že nás už nudí i ta demokracie? Anebo platí to, co čtu kdesi na některé ze zdejších mosteckých zdí, že „kdyby mohly volby něco změnit, dávno by je zakázali…“? Těch otázek jistě může být více. Jednu z odpovědí nabídl pan prezident, když národu zopakoval své před lety uváděné PRO povinné volební účasti. Pamatuji se, že jsem v té době zjišťovala z dostupných materiálů, jakže to funguje v Řecku, kde je volební účast povinná. Musím podotknout, že účast tam bývá i např. 70%, ale např. v porovnání se Švédskem, kde takové ustanovení nemají, došli až k účasti 85 % „dobrovolně“. Pan prezident nás poučil, protože asi nedoufá, že je to okolnost běžně známá, anebo moc nevěří ve všeobecnou vzdělanost, že za první republiky byla volební účast také povinná. Jestli právě tohle jeho připomenutí s občanovým svědomím u nás nějak hnulo směrem k podpoře povinné účasti, už si netroufám soudit. Osobně nejenže nesdílím nadšení pro povinnou volební účast, a to i přes prvorepublikovou zkušenost, příp. optimismus ve mně nevyvolává ani prezidentův apel. Myslím si totiž, že politický, kulturní a zřejmě jistý morální úpadek ve společnosti totiž nezměníme „dekretem shora“, zatímco nadále bude převládat hledisko konzumu – konec konců i té demokracie, vlivu a moci peněz, možnosti jimi konec konců zaplatit samo volební hlasování, voliče, příp. samotné kandidáty. Ona normativnost povinnosti volit totiž bude muset zřejmě jít v takovém případě s určitou sankcí, pokud by se občan rozhodl prostě nejít volit, byl by např. pokutován. Přitom mi v tom boji za „normativní demokracii“ stále chybí akcent na přirozený, i když nelehký proces vzdělávání, výchovy a konání. A kladu si otázku: jak občany mohou vlastně „napravovat“ ti, kteří stáli na čele subjektů již po listopadu 1989, ti, kteří v této zemi vládli a příčiny tohoto stavu zakládali? Není to tak trochu snímání odpovědnosti právě z nich, vzešli z nich mj. také např. oba poslední prezidenti. Těch představitelů, politické praxe, jejíž kvalita se nám nyní, často i vlastní nedostatečnou mírou uvědomění transformuje v to, že vyhrát může jen ten, kdo do té tzv. demokracie vrazí větší balík peněz a stát jako firma má být řešením. Takže než tlačit na změnu kvality i konec konců kvantity takových lidí v řídících a odpovědných funkcích na úrovni samosprávy a státní správy, právě jim omezit působení a vliv podivných spojenectví napříč politickým spektrem, předhodí se občanovi povinnost prostě si vybrat zase jen z těch a jim podobných? Nebo je opravdu demokracie jen povinným údělem pro ty „zdola“ a „shora“ se budou dále bavit, protože nejít k volbám (tedy i volbu nevolit, kterou v obecném případě osobně neschvaluji) si dotyčný ještě zaplatí? A proto si rozmyslí nás nezvolit. No, v našich, dokonce historických podmínkách mi tento přístup jako řešení nepřijde. A emoce, jež vyvolá, to jako řešení nestačí.

Dnes, kdy je více než evidentní, že se stávající klasické politické strany ocitají v krizi idejí i osobností, je tohle dosti tristní přístup k „zavázání si“ tzv. pevného elektorátu u právě té „své“ strany.

V jakémsi politickém komentáři se nedávno psalo mj. o tom, že dostat se do politiky v poslední době chce nepřeberné množství lidí a vlastně ani nevědí, co to politika je. Chybí jim vzdělání, odbornost, ale i morální uvědomění. Ano, v jistém smyslu lze souhlasit. Osobně mohou smýšlet takto i zčásti o těch, co se do politiky hrnou nejen dnes, ale co už v ní jsou nějaký čas, tedy o těch stávajících, a mnozí z ní mají docela slušný džob. Neděsí mě možná ani tolik příp. platy politiků, jako fakt, za jakou cenu tyto posty často získávají – ať už po svém zvolení, tak i v případě svého nezvolení. Jakýmsi doplňkem uvedeného je např. zřizování placených funkcí v rámci samosprávy pro ty, co někomu tzv. posloužily, a je lepší ho oceňovat v průběhu volebního období z veřejného rozpočtu, protože z vlastního by se to prodražilo. A levice tu kráčí ruku v ruce s pravicí.

Pokud mám vytěžit z přístupu prezidenta o povinné účasti ve volbách a o tom, že politika je také o odbornosti, jak na to někteří apelují, ani ne tak z pohledu změny kvality a zlepšení, ale spíše z obavy z té zásadnější změny v systému správy země, pak se pokusím na příkladech připomenout, co už věděly jiné, troufám si tvrdit - „pomazanější“ hlavy. Když psal řecký filozof Aristoteles o politice, pak ji považoval především za praktickou vědu, a to zejména proto, že se týká jednání a konání lidí, což už ale i předpokládalo myšlenkovou zralost. A co je podstatné – Aristoteles znalec lidských povah a především reálií své doby, která nebyla nikterak idylická, a ani „zlatá“, jak mi uvízlo v paměti z hodin dějepisu, a bylo jistou zkratkou. Proto ve své Nikomachově etice vyzýval kromě donucujících praktik také k výchově a vzdělání, protože jedině tak člověk najde ony zákony „v sobě“ a v duchu poznaného může konat.[1] Traduje se údajně anekdota, že: „Když se ho prý kdosi zeptal, jaký má užitek z filosofie, tj. ze svého vzdělání, odpověděl, že dobrovolně dělá to, co ostatní ze strachu před zákony.“[2] Myslím, že to je poměrně jasná odpověď na to, jak moc může donucovací litera zákona změnit stav věci a bude-li nadekretováno, že se tím problém vyřeší. A to i ten problém, že každý zákon je také jen odrazem stavu věcí, i když normativně navádí, jak konat nebo ne, tedy dění zpětně ovlivňovat. Smysl a význam zákona však musejí předcházet, protože jedině tak nedojde již v zákoně ke kolizi s realitou.

V novějších dějinách politického myšlení se svoboda projevu spojuje s otázkami o tématech, jejich nastolováním ve společnosti (R. Dahl), diskuzí o nich a především směřováním k těm, co nás u moci zastupují v demokratické společnosti. Třeba právě voleným politikům.

Proto více než k povinné účasti u voleb se přimlouvám k trpělivému a k „povinnému“ nastolování témat ve společnosti, jíž evidentně scházejí diskuze, debaty o tom, proč např. se v politice často právě o většině rozhoduje v zákulisí, aniž by ta vůbec poznala ty, kdo o ní rozhodují a o čem. A to zřejmě donucením jít k volbám a volit nezměníme, nezmění-li se kvalita nabídky těch, jež máme vybírat, a snad ještě povinně.

„Zadrhnout se“ můžeme, dokonce to mívá více či méně skrytý význam, ale povinnost přestat nebývá cestou, jak pochopit, proč se tak děje.

 


[1] Srv. MACHOVEC, D. Dějiny antické filosofie.  Jinočany: H & H, 1993. 127 – 154 ss. ISBN 80 – 85467 – 62 -3.

[2] Tamtéž, 149 s.