OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

Politika a „blízká setkání třetího druhu“ aneb nebraňme se politice

03.10.2014 00:12

Předvolební klání vrcholí. Na úrovni obcí a měst se nabízejí kromě tradičních politických subjektů i jejich tradiční tváře. Šéfové parlamentních stran mohou být z možných výsledků voleb poněkud nesví, často se totiž také hraje o jejich pozice na čele těchto subjektů. A i když jsou „ideová“ a programová rétorika, stejně jako volební matematika, poněkud jiné než ta do poslanecké sněmovny, nervozita stoupá. Vzniká řada účelových spojenectví s ohledem na nikoliv nevýznamné lokální zájmy těch nebo oněch vytvořených subjektů, ale i spojenectví jednotlivců, potažmo jejich provázanost na podnikatelské subjekty, které si od daného volebního výsledku a svých „koní ve hře“ odvozují „nadějné vyhlídky“ s ohledem na zakázky, výběrová řízení a hlasovací procedury na jednáních zastupitelstev.

Obecní volby působí často velmi pestrou nabídkou uskupení tu „pro to a tamto“, jinde „pro něco úplně opačného“. Pro „nic a za nic“ nekandiduje zřejmě nikdo… A i když se v části společnosti „shora dolů“ a naopak vžilo, že volby komunální nejsou přeci o politice, opak byl a je dnes skutečností ještě o něco více. Jistě stojí za úvahu, co se pod formou komunální politiky skrývá za obsah. Že však je to právě ta politika, co vždy na další (obvykle) čtyřleté období řeší ten, který „obsah“, je fakt. Proto mě pokaždé „pobaví“, když se z nějaké předvolební rétoriky dovídám, jak ten nebo onen subjekt je naprosto „nepolitickým“ (skoro by se řeklo „apolitickým“) sdružením lidí, co je spojují zájmy, záliby a jsou vedeni hlavně „chutí pracovat“ (to není nic proti volnočasovým aktivitám kohokoliv, jen prosím nezaměňovat s formou ani obsahem politiky, ani té komunální). Při takovémto sdělení mám vždy kromě myšlenky o nesmyslu, dojem trapnosti a ironicky mě napadá, zda si zástupci těchto různých „koníčků a zájmových kroužků“ uvědomují, že pojem „komunální politika“ je definovanou součástí přesně té, chcete-li, „celostátní“ politiky, kterou tak často proklínáme a jejímž voleným protagonistům rádi spíláme poté, co si je zvolíme. Bránit se politice (resp. myslet si, že je to reálné), je vlastně také „politikou“. Pravda, jiný efekt je pro ty, co mají konkrétní roli a nástroje k jejímu prosazení a jinak je na tom ta část občanů, voličů, často nemalá, o níž se takto rozhoduje a jejichž role končívá např. vhozeným hlasovacím lístkem do volební schránky. Dá se dokonce tvrdit, že míra politické deziluze roste s tím, jak roste snaha „bránit se“ politice v domnění, že „oni“ si to, ti „ve funkcích“ stejně budou dělat po svém. Ano, a to je přesně ten problém, na nějž řada z nás narazí, jakmile se dostane např. do kontaktu se zákony, úřady, úředníky, na svém pracovišti, v místě svého bydliště, ve vztazích s lidmi apod. A že i blížící se komunální volby výrazně zamotávají hlavu nejednomu politikovi na čele strany, např. potvrzuje výzkum veřejného mínění CVVM o důvěře lidí těm v politice či na čele svých stran. Na čelných místech se drží prezident Zeman, ministr a podnikatel Babiš, předseda ČSSD Sobotka a v roli ministra obrany M. Stropnický. Výzkum naznačuje velmi zajímavé rozdělení příznivosti mezi těmito pány. Kdy prezident v naší polistopadové historii bývá a jeho role mu skoro nedovoluje nebýt „důvěryhodný“. Ministr financí a podnikatel A. Babiš je spojován s nadějemi především z toho, čeho dosáhl skrze své působení v Agrofertu. Jde o úspěšného člověka a podnikatele, o němž se dává k dobru, že on do politiky nemusel, ale chtěl to u nás změnit k lepšímu. Řeklo by se skoro filantrop pro 21. století. Ale proč ne! I naivita může být stimulem pro velké a ještě větší věci. A lidé zatím „věří“.

Pan Stropnický v roli ministra obrany se drží coby symbol, jenž se u nás léty po listopadu ´89 vyvinul a spojil se s tzv. vojákem mimo aktivní službu v armádě, již v civilu. Jistě to nemusí být na čele tohoto silového resortu mínus, zda plus v případě role pana Stropnického zatím možná předčasné soudit.

Pan premiér Sobotka se poněkud vymyká. Jemu jako premiérovi země je možné spílat skoro vždy. Že jde ještě o předsedu ČSSD, jedné z vládních stran, možná ještě o něco víc. Posoudíme-li vzájemné se vztahování pánů Sobotky a Babiše, je hodně konkurenční (občas jiskřící, média dokážou napomoci atd.), a pan Babiš bývá ve výhodě, neboť jeho hvězda přes všechny nástrahy na čele ANO stoupá. Mediálně je Babiš posílen svými vazbami na deníky MfDnes, Lidové noviny a rádio Impuls. Pan Železný kdysi skrze TV Novu výrazně získal i svůj budoucí politický profit. Asi také původně nechtěl „do politiky“… Přitom spojitost médií a politiky je přesně to, co se často nemívá rádo a přitom se tolik potřebuje a ještě více přitahuje.

Co se týká vztahu prezidenta Zemana a premiéra Sobotky, předsedy ČSSD… No, právě výsledek ČSSD v komunálních volbách může leccos oživit, a to i dovnitř ČSSD.

Ale nepředbíhejme. Volby budou a výsledky ještě až po nich. Jen ta politika je tu pořád a ovlivňuje obé. A protože ve volbách hlasuje občan, ovlivňuje i jeho. Poněkud sarkasticky sdělím, že zřejmě žádná politika není dost vysoká, aby se v ní neděly „nízké“ věci. Zřejmě i proto s ní řada lidí odmítá (subjektivně) mít cokoliv společného. Jistě si to takto můžeme někteří myslet, dokonce o tom budeme částí různých subjektů právě na komunální úrovni, do politiky jinak s velkou vervou se deroucích, utvrzováni. Ale… Vzniká otázka: pročpak tedy ten předvolební mumraj, všechny ty podpásovky, tahanice a skandalizace, tomboly, auta… A hlavně – léty osvědčení politici jsou po nějakém čase zase mezi námi, kynou nám rukama do všech stran, usmívají se na nás a sdělují nám, jak nám věří, že to u voleb nepopleteme a nebudeme riskovat volit někoho jiného, co to jejich dosavadní úsilí zhatí. „Nechte nás pokračovat…“, hlásá nám např. jedna nejmenovaná starostka z okolí Mostu. A určitě nám přitom nechtějí naznačit, jak to vlastně přeci nikomu z nich za to nestojí…! „To MY ne, to ONI to kazí!“, dodávají skoro stydlivě. Až mi jednou někdo vysvětlí, kdo jsou to ti ONI, co za to můžou, snad i uvěřím. A doufám, že poznám, že i na Zemi jsou „blízká setkání třetího druhu“ naprosto běžným jevem (pan režisér Spielberg nechť promine). Jen věřím, že za tahle setkání se Oscary rozdávat nezačnou. Není v nich totiž to tajemno, co tuší budoucnost, ale smutná realita, co si často opakuje svou minulost, a nám se stále tak nějak nedostává ochoty a sil ji přeci jen poněkud jinak začít režírovat. Pro začátek může pomoci třeba nebránit se politice.