OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

Pokusme se o řešení příčin, nikoliv o jejich eskalaci

27.08.2014 19:40

„Slova „lidství“ a „lidskost“ byla v průběhu dvacátého století zkompromitována do té míry, že pokaždé, když je někdo vysloví, vypadá to, jako kdyby lhal. … ačkoli barbarství postihuje celý svět, jak to ukázalo vyhlazování evropských Židů, do něhož nebyli zapleteni pouze nacisté, ale i Spojenci.“

Yannick Haenel, Tajný posel Jan Karski

-------------------------------

Napadá mě opakovaně „Kdo je bez viny, ať hodí kamenem“. Osobně mám ale stále více problém s tím čekat, co se stane… Ale...!

________________________________

 

Možná je to „až opravdu příliš dramatické“[1], jak tvrdí M. Brzybohatý z policejní akademie, když se odkazuje na vnímání problému dění v pásmu Gazy a okolí Zemanem, prezidentem ČR. Osobně mám několik důvodů si myslet a sdělit: dobře. Ale…

Konflikt v této části se mě tak nějak dotýká i osobně s ohledem na jednu z jeho zúčastněných stran. Nemohu proto nevnímat některá rádoby obvinění směrem k Izraeli, často vedená stejně účelově, jako ta, co vystupují tak, že izraelská administrativa je v letitém konfliktu s Palestinci bez viny. Přitom nejsem člověk, který by si jen tak myslel, že „Kdo je bez viny, ať hodí kamenem“ a platí beze zbytku. Zároveň nepatřím k těm, kdo se nechají přesvědčit pro boj s čím(kým-)koli, aniž by poznali příčiny a souvislosti dění spojeného, i nyní s boji v pásmu Gazy. Ale…

Čtu-li o tomto konfliktu názory domácích a zahraničních odborníků, novinářů, lidí, kteří v této části světa pobývali, či dokonce se k těmto zemím vztahují osobně, skrze své místo narození, své blízké a jinak pocitově a myšlenkově, hledám u nich něco, co by nabídlo aspoň úvahy o cestách k řešení. Popravdě, se mi to zatím moc nedaří.

Jedním z těch, jehož vnímání a přemýšlení o konfliktu je nejpřesvědčivější, přičemž zvažuje složitost a náročnost pro lidskou povahu, ale i celkový historický kontext vývoje izraelsko-palestinského konfliktu, je izraelský spisovatel Amos Oz. Podařilo se mi v nějakém čase obeznámit se aspoň s jeho některými knihami. A oslovila mě právě ta, která se ke zmíněnému konfliktu vztahuje. Nese název Jak vyléčit fanatika. I když jde o více literárně pojaté ztvárnění, mající co dočinění i s osobními autorovými prožitky, a nelze nevnímat také pocitovou zainteresovanost, nabízí kniha některé impulsy k řešení, min. ke zvážení. To, k čemu Oz vybízí, je „bolestný kompromis“. Tzn. kompromis, který pro Oze „znamená život, a jeho opakem není oddanost ideálu, ale fanatismus a smrt.“ A dodává: „Kompromis, nikoli kapitulaci. Kompromis, který bude znamenat, že ani palestinský lid, ani izraelští Židé nebudou sraženi na kolena.“[2], než se opět na jedné straně zastánců té nebo oné strany zvednou hlasy, že dost už bylo kompromisů a jen radikální přístup je řešením. Pak chápu, kolik ještě zřejmě bomb bude muset dopadnout na tu nebo onu stranu. A jedni i druzí budou argumentovat o „nevinnosti obětí“. Ano, ty jsou vždy, když zbraně dostanou přednost před jednáními a posléze již není východiska, resp. důvody, proč, přetrvávají, protože vlastně převáží zainteresovanost (i vnější), vést konflikt v dané oblasti, která byla a je předmětem dlouhodobého historického, politického i vojenského zájmu, především velmocí. A o tom je i dosavadní politika velmocí, institucí, které politickými a mocenskými nástroji disponují a ovlivňují jimi tento svět.

Chápu obavy z růstu terorismu, stejně, jakože všichni zainteresovaní na tomto konfliktu nejsou jen a jen teroristé, a to ani na té islámské straně. Teroristou se člověk nerodí, teroristou se stává. Takže kromě subjektivních faktorů je tu objektivní vývoj, jehož charakter sice můžeme ovlivnit, ale jen jako jedni z mnoha, kdo tak činí, a hlavně, jakých k tomu můžeme a nakonec užíváme nástrojů.

I když je dnešní svět zmítán násilím (otázkou, a snad i odpovědí, je: kdy nebyl?) formy a intenzita jejich užití se liší a jeho rizika se v důsledku globálních faktorů přesouvají a zachvacují ty části světa, kde se dosud v otevřené podobě neprojevovaly. Je však třeba si položit také otázky týkající se toho, nakolik ten či onen projev terorismu je výrazem celkově neutěšené, dlouhodobě neřešené situace a stává se jakýmsi tragickým nástrojem boje za často blíže nespecifikovanou změnu (to jistě nesnižuje význam odsouzení), a může být také organizován v zájmu mnohem významnějších aktérů moci (např. na úrovni státního terorismu). A dále, jak se v něm projevuje snažení na terorismu zainteresovaných jednotlivců nebo uskupení pro podstatu destrukce samotné.

Uvádí se, že terorismus má více než 100 definic. Pro tyto definice jsou typické výrazy jako násilí, síla, ozbrojený, politika, jednotlivec, skupina, hrozba, vydírání, nátlak, agrese atd. Vše spojuje to, že mohou spolupůsobit, aby dosáhly cíle. Nechci zde nyní řešit charakter definic v právním nebo vědeckém slova smyslu. Jde mi spíše o to, poukázat, jak může obecně veřejnost tyto projevy vnímat a reagovat, pokud jsou součástí svého druhu mocenské, politické a ideologické manipulace. A obávám se, k jakým účelovým dezinterpretacím může dojít a dochází.

Osobně mi vadí rostoucí burcování politiků ve jménu tzv. boje proti radikálnímu islámu. Propůjčí-li se k tomu ten, který představitel země, mohou mi být jasné jeho osobní pohnutky, je-li ale v roli státníka s odpovědností za stav a chod země dovnitř i vně, bez aktivních vazeb na řešení příčin a vývoje, považuji to za pózu, která nějaký ten politický bod může (mediálně umocněno) přinést. Spatřuji v tom ale především přikládání polen na hranici, která již tak nebezpečně plápolá, přičemž hasidlo nedává garanci účinnosti.

Amos Oz v kontextu izraelsko-palestinského konfliktu píše: „krize mezi Izraelem a Palestinou se netýká islámských hodnot. Netýká se ani mentality Arabů… Týká se prastarého zápasu mezi fanatismem a pragmatismem, fanatismem a pluralismem, fanatismem a snášenlivostí.“ A dodává: „Fanatismus je starší než islám, křesťanství či judaismus, starší než státy, vlády a politické systémy… Je to bohužel odvěká a stálá součást lidské povahy; jakýsi gen zla.“[3] Myslím si také, že fanatismus je společně s tímto osobnostním povahovým rysem sociální, chcete-li „třídní“ povahy, neboť se stal součástí naší společenské reality, ovlivňuje ji, a je výraznou posilou také teroristického uvažování a chování.

Nebude-li - nejen na obou zainteresovaných stranách, ale zejména velmocenských aktérů dnešního světa - vůle najít kompromisní řešení, která zatíží dotčené strany především odpovědností a starostmi o další vývoj a budoucnost, vyhlídky na řešení jsou velmi slabé.  

Vyhlašovat boj tzv. radikálnímu islámu sice radikalizujícím způsobem, nebo k tomu dokonce vybídnout občany a zneužívat přitom právo petiční, to podnítí - bez záruky - mysl řady z nás, kdo už nyní bojujeme „proti všemu a všem“. Tento přístup však skýtá jedinou jistotu: bude boj, nebude však vítězů.

 

 


[1] KOPECKÝ, J. Zeman vyzval k útoku na základny teroristů, ať jsou umístěny kdekoli. In iDnes/Zprávy [online]. Dostupné: http://zpravy.idnes.cz/zeman-varoval-pred-expanzi-islamistu-i-ruskou-invazi-na-ukrajinu-p9z-/domaci.aspx?c=A140826_163824_domaci_kop . [cit. 27. 8. 2014]

[2] Srv. OZ, A. Jak vyléčit fanatika. Praha – Litomyšl: Paseka, 2006. 10 – 11 s. ISBN 80 – 7185 – 787 – 4.

[3] Srv. OZ, A. Jak vyléčit fanatika. Praha – Litomyšl: Paseka, 2006. 41 – 42 s. ISBN 80 – 7185 – 787 – 4.