OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

„Odnauč se říkat ne, to jediné ti nesluší…“ Anebo se to radši nauč!

28.06.2011 01:18

Dětství i mládí jsem prožívala v letech, kdy tato píseň zněla z rádia docela často. Asi jsem ji i podvědomě vnímala. Prostě – říkat ne, bylo podvědomě něco, co je špatné, co se nesluší. A podvědomí si dalo záležet na tom, aby se mi tato slova uložilo hluboko, hluboko do duše. „Odnauč se říkat ne…“, bylo ještě podporováno občasnými slovy lidí mě blízkých: „Víš, Jani, ty nejsi moc hezká, ale jsi hodná, on si tě někdy někdo vezme.“ Nemysleli to zle ti, kdo tato slova říkali. Ale říkali to často. A tak jsem se snažila, abych teda byla aspoň hodná, když už nejsem hezká, a jsem tlustá (což mi taky blízcí nezapomínali připomínat). Tlustá, nehezká, ale hodná … K tomu jsem směřovala. „Hodné holky se dostanou do nebe“, říkávalo se. Nějak mi ale neřekli tu druhou část – „potvory se dostanou, kam chtějí!“. Jak jsem dospívala, snažila jsem se být hodná. Prakticky vždycky jsem se snažila vyhovět prosbám o pomoc, žádostem o peníze (drobné půjčky), vycházela jsem vstříc potřebám lidí kolem sebe. Ale stále víc a víc jsem z toho bývala unavená. Nejsem perpetuum mobile. A stále víc jsem si uvědomovala, že se musím naučit odmítat žádosti o pomoc všeho druhu. Bylo to nesmírně náročné. Vždycky, když jsem odmítla nějakou prosbu o pomoc, dostavoval se pocit provinění. Dlouho jsem přemýšlela, jestli bych přece jen nemohla pohlídat kamarádce dítě, když jsem měla v plánu jít „jen“ plavat. A toho podomního prodejce jsem si taky mohla přece vyslechnout. Nebo ne? Sice by mi zabral čas, po který jsem si chtěla číst zajímavou knížku, ale zas … no, nevím. A co ten finanční poradce? Nemohla bych si přeci jen na jeho nabídku udělat čas? A co pouliční „výběrčí“ peněz na různé dobročinné aktivity? Nemohla bych přeci jen do té pokladničky přispět? No mohla, ale já věnuju sociální práci tolik svého volného času a energie, že nechci přispívat. V sociálnu se realizuji jinak. A tečka.

Jak šel čas, finančních poradců, kteří nabízeli své produkty a podomních prodejců kdečeho zvonilo stále víc a víc. A já jsem stále častěji měla příležitost trénovat to jednoduché slůvko „ne“. Ne, nebylo to vůbec jednoduché. Nejtěžší bylo odmítnout lidi, které jsem nějak znala z minula – bývalé kolegy z práce, kamarádky a kamarády, které jsem dlouho neviděla a „náhodou“ si na mě vzpomněli právě teď… Náhody dají někdy hodně práceJ

Během několika posledních dnů jsem odmítla opět jedno hlídání dětí kamarádce, protože se mi to nehodilo, jednoho finančního poradce a jednu pojišťovací poradkyni jsem „vyřešila“ docela rychle, když jsem ji požádala, aby mi nabídku pojištění vložila do schránky, já si ji prostuduji a ozvu se v případě zájmu. A snad jako nejdůležitější z toho všeho vnímám, že se nedostavil žádný pocit lítosti s odmítnutými lidmi. Žádný pocit provinění. Dokonce jsem to dokázala odmítnout tak, že jsem nevysvětlovala, jen jsem si zahrála na poškrábanou gramofonovou desku.

 „Ne, nezlobte se, nemám zájem.“

„Ne, nechci. Proč nechci? No, protože nechci.“

„Ne, nemám zájem.“

„Opravdu nemám zájem, nezlobte se.“

„ Ne.“

„ Ne, nechci.“

„ Děkuji za nabídku, ale nechci. Ne.“

Myslím, že jsem dospěla. Jsem hrdá, že umím říkat ne, když se mi to nehodí. Určitě to neznamená, že nejsem ochotná pomoct, když mám možnost, když mi to nevadí … zkrátka, když to vyhodnotím jako „ANO, UDĚLÁM TO, PROTOŽE SE MI CHCE, PROTOŽE MĚ TO BAVÍ, TĚŠÍ… PROTOŽE SE MI TO CHCE UDĚLAT.“