OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

Neurotická dáma a fronta na pozornost

31.12.2010 14:23

Často slýchávám, že dřív byly fronty na banány, teď na úřadech práce. No, nevím. Já na tom našem jsem fronty nezažil, ale lidi, co rádi předbíhají a fronty k tomu nepotřebují, ano. Při jedné ze svých návštěv jsem před 8.30 hod. vyšlapal schody do prvního patra a došel k určeným dveřím. Tam už seděly dvě dámy a postával jeden pán. Atmosféra nemluvná, ale nijak napjatá. Nade dveřmi zhasnuté světlo, které jinak signalizuje, zda vstoupit či ne dalšímu klientovi. Protože bylo zhasnuté, myslel jsem, že se některá z dam nebo pán uráčí a vejde. Opak byl však pravdou, stáli dál. Asi za 10 minut vyšla paní úřednice a s napětím ve tváři nás pokárala, cože prý nejdeme dál, když je světlo zhasnuté. Pravda, měl jsem předtím snahu na tuto možnost upozornit, ale nesetkala se s odezvou. A tak jsme stáli, až paní uvnitř naznala, že toho „vniveč“ plynoucího času stačilo a že i ona je tu kvůli nějaké té práci, když už to má úřad v názvu. A protože jsem byl teprve v pořadí, na unáhlený pohyb jsem ani nepomyslel. Vešel nejdříve postávající muž, který předtím prsty na pravé ruce „poctivě“ odměřoval píď po pídi prostor pod nástěnkou visící na zdi, u níž postával. Dámy posedávající na dvou stojících židlích pokračovaly ve svém jinak družně vypadajícím hovoru.

Čekal jsem, sedíc přitom na židli opodál. Právě vchází další klient ÚP, žena neurčitého věku, mezi 50 – 60 lety. Rázným krokem, s poloprázdnou nákupní taškou v ruce. Blíží se k těm dvěma sedícím dámám a řadí se vedle nich. Nervózně přehazuje tašku z ruky do ruky. Asi spěchá, pomyslím si. Je 8. 45 hod., byl jsem pozván na 8. 30 a nemyslím si, že se to ještě dá stihnout. Ten nedůvěřivý přístup způsobený zhasnutým světlem, nás poněkud pozdržel…

Když už zmíněný pán odešel a dvě dámy se vystřídaly při vstupu i výstupu, postával jsem u jedné ze zavěšených nástěnek s informacemi o tom, že jenom vzdělaný člověk má šanci dostat se jinam než zase na tento úřad. No, co naplat. Nepatřím sice mezi nevzdělance, ale když si to znalci v oboru práce s lidskými zdroji myslí, asi proto nějaký důvod mít musejí. Jinak mám známé, kteří jsou na tom podobně jako já, ale jejich šance se dalším vzděláním příliš nezvýšily. Ale možná v tom bude asi ta nedostatečná flexibilita nebo co, že se jim to nedaří. Sám na tom nebudu líp. Ale uvidíme. A viděl jsem. Je 8. 55 světlo ke vstupu se rozsvěcuje a já se chystám vstoupit. Dáma s nákupní taškou se poměrně rázně odlepuje od zdi a už je přede mnou s pohybem naznačujícím otevření dveří. Zakroutím hlavou a požádám ji, aby přeci jen tolik nepospíchala a vydržela, že si tu svou formalitu odbudu co nejrychleji a dočká se i ona. Nevypadá ale, že by chtěla pochopit. Důrazně mi sděluje, že teď je na řadě ona, protože je pozvána na 8. 45 hod. Ukazuji jí svou kartičku s časem 8. 30 a smířlivě říkám, že na svačinu bych šel asi také jinam, ale okolnosti tomu chtěly ... . Brunátní a cuká nemilosrdně hlavou: „Teď jdu já…“. „Je mi líto“, namítám, „nedělejme z toho větší problém, některé okolnosti zkrátka neovlivníte, viděla jste přeci, jak to tu chodí“. Ještě chvíli něco brumlá a velmi nepřívětivým pohledem svolí, ať si teda jdu. A tak jdu. Za dveřmi se dovím, co už vím, snad jenom, že evidence v počítačem organizované práci nějak selhává a moje složka se ještě kdesi válí na stole… Rozhodovat se o mně bude až někdy počátkem příštího roku. Mám tedy zase dost času. Vzpomenu si přitom na Franze Kafku, např. jeho Zámek a vím, proč neustále kolísal mezi příchylností a „neurotizujícími“ až odmítavými stavy směrem k „úřednímu šimlovi“, jehož moc nad člověkem rostla den ze dne, ač smysl často postrádal. Vzpomněl jsem si na tu nespokojenou, nervózně se utrhující dámu, která vlastně nespěchala, ale jíž zřejmě atmosféra úřadu vybičovala k hypertenzi, jejíž symptomy mi dobrovolně předvedla.

Osobně nejsem vyznavačem žádných front, dokonce ani těch na slevy povánoční. Utvrzuji se však stále více v tom, že smysl úřadu se často odehrává ještě před přepážkou a o sobě rozhodujeme dřív, než bychom se nad jeho smyslem stihli zamyslet. Na Kafku jsem si vzpomněl, že řekl něco v tom smyslu: „Život je neustálé odvádění pozornosti, jež ani nedovolí, abychom si uvědomili, od čeho to odvádí.“

Trochu mu tu pozornost závidím…

P. N.