OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

Nemoci českého zdravotnictví nevyřeší reforma

26.07.2011 16:55

Ministr zdravotnictví zkolaboval a byl přes noc v nemocnici. Zřejmě lité boje kolem reformy zdravotnictví, stres a nepříliš dobrá životospráva vykonaly své. Leč, jak se říká, „někdy bývá zlé, k něčemu dobré“. Kdyby se, což by byl malý zázrak, podařilo, aby pan ministr udělal zkušenost „řadového občana“, že by se jeho přístup k reformám českého zdravotnictví změnil a věnoval by více pozornosti vnitřním rezervám, optimálnějším standardům a hlavně lidskému faktoru, což je vedle přístrojového vybavení a lékové politiky ne méně, ne-li nejdůležitější. Nevěříte? Pak posuďte.

Ve čtvrtek 28. 7. 2011 v noci mě přes mobil, který jsem žel měl na tichý provoz, sháněla policie z Litvínova kvůli tomu, že maminka na základě, v té době neznámé zdravotní příčiny, vyšla v nočních hodinách z bytu, dveře si ji zabouchly a ona ve zmatku vyšla z domu a ve vedlejším vchodu se dozvonila na sousedku, která polici přivolala. Dále byl postup zřejmě standardní – byla přivolána záchranka a maminku převezli do Nemocnice Most, odštěpného závodu Krajské zdravotní, a.s. Ústí nad Labem. Potud naprosto normální postup. Pak to začalo.

Žena bloudila v noční košili po nočním Janově, tak jde o blázna nebo člověka minimálně psychicky narušeného, a tak hospitalizace se odehrála na psychiatrickém oddělení zmíněného mostecké zdravotního „odštěpného závodu“. Ráno jsem byl kontaktován Obvodním oddělením Policie ČR Litvínov kvůli otevření matčina bytu, protože nikdo neotevíral. Na místě jsem se dozvěděl, co se vlastně v noci odehrálo a co policisté zjistili též až po odevření bytu – klíče zevnitř, byt prázdný … Následně se zjistilo to, co jsem v úvodu popsal.

Z Janova jsem jel do mosteckého „špitálu“ (neb to, jak i PT čtenář této story dále zjistí, je ten nejpříznačnější název pro Nemocnici Most, odštěpný závod KZ a.s.). Zde mě na psychiatrickém oddělení informovala ošetřující lékařka, že není důvod k hospitalizaci a tu tzv. „sociální hospitalizaci“ nelze provádět. Tato formulace se dá vnímat jako – neumí-li se děti o své nemocné rodiče postarat, nemůže to nemocnice dělat za ně. Po delším rozhovoru, nakonec paní doktorka vzala mé argumenty a svolila, že maminku v nemocnici nechají tzv. na pozorování do pondělí, kdy si ji musíme odvést. Jenže již druhý den nás maminka nikoho nepoznávala, nemohla mluvit a objevily se i další nepříjemné problémy v jejím sociálním chování, které dříve nebyly. Stav se příliš nelepšil ani v neděli, a tak jsem v pondělí ošetřující lékařku na tento stav upozornil a požádal, zda by maminku nevyšetřili neurologové. Lékařka po nějaké chvíli uvolila, že svolá „neurologické koncilium“ a dá vědět. Za cca tři hodiny vědět skutečně dala – maminku vyšetřili na CT a zde se objevilo menší krvácení do mozku, čili pacientka prodělala či spíše prodělávala mozkovou příhodu tři dny a nebýt mého upozornění, tak nám byla v tomto stavu předána k domácí péči bez jakéhokoliv odbornějšího lékařského vyšetření. Nyní je snad již vše v normálu, je hospitalizována na neurologickém oddělení Nemocnice Most, o. z. KZ, jsou ji podávány léky a musí být minimálně týden v klidu na lůžku. Pomalu se jí do tváře vrátila barva, začíná lépe artikulovat, poznává své blízké.

Dodám ještě jeden příklad mostecké zdravotní péče. Snacha zde 10. 7. 2011 porodila krásného zdravého kluka. Po porodu si však stěžovala na značné bolesti, což mělo být údajně normální. Až cca po dvou dnech se na vyšetření zjistilo, že močový měchýř byl před protržením, protože moč neodcházela v potřebném množství, na což snacha lékaře upozorňovala. Nejsmutnější na všem je, že jako člen dozorčí rady Nemocnice Most nebo první pacientský ombudsman pro Ústecký kraj a senátor PČR za Mostecko jsem podobné pacientské zkušenosti nejen s mosteckou nemocnicí řešil. Takže by mě mohlo asi těšit poznání, že protekce v Nemocnici Most, o. z. KZ určitě nefunguje. Co mě však vůbec netěší, je poznání, že zde asi mají problémy i se standardy lékařské péče.

Obávám se, že to nebudou poslední příklady pro to, co jsem vlastně chtěl říci – žádná reforma zdravotnictví nemá šanci, nebude-li pracovat i s lepším nastavením chování lékařů a zdravotního personálu. Nestačí jen volat (někteří odboráři myslím dokonce stupidně řvali) po lepším finančním odměňování, po … - nevím, co vše jim se nelíbí. A přitom pacient, subjekt, k němuž by reformy měly směřovat, se tak nějak vytrácí. Má zkušenost je, že se vytratil z práce mostecké nemocnice, vytratil se i ze vzpomenutého odborářského boje. Takže, páni doktoři a doktorky, sestry a další …více lidského přístupu, zdravého rozumu a nezapomínat na Hippokratovu přísahu. Stejně jako nejste stejní vy, minimálně ve své odborné i lidské erudici, nejsou stejní ani pacienti. Ne všichni jsou tzv. simulanti a věční stěžovatelé. Stále vzpomínám na jednoho z řady bývalých ředitelů Nemocnice Most pana Ing. Vopelku (některým ležel v žaludku), který razil jednoduché heslo – „první, co by měl pacient u nás dostat, je úsměv a lidský přístup, odborné kvalitní vyšetření a ošetření se jaksi předpokládá a je standardem“.