OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

Na ulici... Kecat či nekecat z ulice?

26.01.2012 23:57

PhDr. Josef Heller, CSc.

 

Dějiny jsou plné případů, kdy se najednou změnil svět a táž ulice nebo náves, kterou by ani nenapadlo kecat do věcí pánů na zámku či na radnici, se najednou zaplnila lidmi, kteří nejen chtěli kecat, ale občas taky na tu ulici vyhazovali radniční pány, a to dokonce na pěkně zaostřená kopí. V modernější době je tam věšeli na lucerny.

    Bohužel – končilo to vždy stejně – pokud na tu ulici či náves hned nenapochodovali panští ozbrojenci, kteří udělali pořádek a na ty stromy či lucerny pověsili pro změnu zase ty „kecaly“, tak se ti „kecalové“ dříve či později začali mezi sebou hádat nebo dokonce vraždit, Ta chytřejší část z nich se dokázala vyšvihnout nahoru mezi pány a s o to větší nenávistí pak shlížela dolů na ty méně šťastné a nepoučitelné. Když pod vlivem průšvihů kapitalismu a s marxistickou teorií socialismu a komunismu v zádech nastupovali do toho „kecání“ komunisté jako avantgarda dělnické třídy, vypadalo to, že to tentokrát bude úplně jinak. Vždyť přece to byla  taky jedna z těch komunistických „kecalek“, která zaplatila svoji statečnost životem – Rosa Luxemburgová, která psala o tom, že až dělnická třída je schopna provést revoluci kultivovaně, bez krvavých excesů. U nás v ČSR průběh Února 1948 zpočátku potvrzoval, že by to tak mohlo být.

   Jistě nebylo lehké zavést situaci všeobecného „kecání“ do správy společnosti za podmínek, kdy se na státy, které se o to pokusily, vrhal celý svět „bohatství a vzdělání“, řečeno slovy klasiků, který se neštítil ani zákeřných vražd nepohodlných jednotlivců. Jako daleko větší se však ukázal jiný problém. Ani ti, kteří se hlásili k zájmům jediné třídy v dějinách, která byla objektivně zainteresována na svém vlastním zrušení a rozplynutí v beztřídní společnosti bez soukromého vlastnictví a staré dělby práce, nezvládli staleté zákony moci.  V zájmu jejího udržení nebo spíše vlastního udržení se u ní se nejen začali dopouštět nesmyslných deformací až zločinů vůči svým odpůrcům, ale nedokázali rozlišovat mezi skutečnými odpůrci a nevinnými dezorientovanými lidmi. Podle staré tradice se dokonce zase začali mezi sebou vraždit pomocí „honů na čarodějnice“. Toto neblahé období bylo sice překonáno a moc odkázána do určitých mezí, ale myšlenky klasiků o diktatuře proletariátu jako nejvyšší historické formě demokracie, ve které bude zakázáno pouze vykořisťování většiny nevlastníků menšinou vlastníků, vzalo přesto za své. Nešlo o žádnou zrůdnost myšlenky komunismu, ale o to, že po zbavení moci a vlastnictví kapitalistů zůstaly funkce nutné pro správu a rozmnožování společenského majetku i celé společnosti a tyto funkce nemohla v daných historicko-ekonomických podmínkách vykonávat dělnická třída v podobě industriálního dělnictva vyznačujícího se fyzickou prací. Dělba práce – tisíciletý ekonomický mechanismus – si vynutila, aby pro tyto funkce byla vyčleněna zvláštní skupina speciálně vyškolených (třeba i dodatečně) lidí – řídící aparát. Takže „kecání ulice“ brzy skončilo v byrokratickém moři zábran, kdy si sice všichni byli rovní, ale někteří si byli rovnější. 

     Dělník v továrně se nemohl při všeobecném „kecání“ na schůzi vyrovnat řediteli podniku, který měl nadto vysokou stranickou funkci, řadový občan ve městě či na vesnici se nemohl vyrovnat profesionální tajemníkovi, který měl informace a uměl to s lidmi. Ne že by všichni ti profesionálové byli špatní, ale ve společenských pravidlech měli určitou roli a nemohli z ní vyskočit. Z této role se rodily jejich specifické zájmy – třeba snaha ředitele podniku dosáhnout prémií pro zaměstnance fabriky zmenšením plánu nebo výrobou něčeho, co nikdo nepotřeboval, nebo nutnost, aby předseda MNV utratil přidělené peníze urychlenou výstavbou bazénu, ze kterého ovšem po napuštění okamžitě vytekla voda.

     Tyto objektivní rozdíly (nebylo to v lidech!!) způsobily, že ti neprivilegovaní ztratili zájem o systém, který je zjevně neposlouchal a nepotřeboval a nabyli dojmu, že se budou mít lépe za kapitalismu, kdy budou krámy nacpány spotřebním zbožím a oni si budou svobodně volit, koho budou chtít.  Samozřejmě, dnes už většina z nich pochopila, že to tak není a že místo omezených zájmů řídícího aparátu „protosocialismu“ jim znovu diktuje nemilosrdná logika zisku kapitalisty. Díky této logice sice mohou s velkým tartasem hlasovat v různých volbách, ale stejně nemají jinou možnost, než zvolit ty, kdo slouží panstvu. Jak napsal Marx, i v té nejdemokratičtější buržoasní demokracii mohou vykořisťovaní a potlačovaní lidé jen občas ve volbách rozhodovat o tom, kdo z vládnoucí třídy je bude potlačovat.

     Existuje vůbec nějaká cesta z této pasti? Samozřejmě existuje a odvíjí se, jako všechno v dějinách, od pokroku ve výrobě, ale samozřejmě taky od narůstající schopnosti lidí vyznat se ve společnosti a něco s ní udělat. Až se změní charakter práce a pracovníků a místo obsluhy stroje nastoupí tzv. kognitariát – vědecký a počítačový proletariát – nebude už manipulace těch dole těmi nahoře tak snadná. Za branami vědeckých fabrik nebudou stát zástupy nezaměstnaných, protože talent na takovouto práci nelze jednoduše nahradit, a kognitáři si nedají do věcí „kecat“ slouhovským managementem a nekvalifikovanými vlastníky. „Makat“ budou, jen když je to bude bavit. Chytrý kapitalista to pochopí a zavede na podniku samosprávné vlastnictví – a tím se za čas odsoudí buď k přeměně v kvalifikovaného samosprávného spoluvlastníka nebo flákače dožívajícího život z renty v bahamském hotelu (Kognitáři nezopakují chybu svých industriálních předchůdců, nebudou likvidovat třídní rozdíly likvidací bývalých vykořisťovatelů, ze které těžili jen různá mocipáni a diktátoři v jejich řadách). Na ulici budou bydlet a korzovat právě tito vzdělaní kognitáři vycvičení v tom, jak spravovat své záležitosti, jak do nich „kecat“, ale kvalifikovaně. Ti už si pak udělají pořádek a to tím spíše, že s růstem produktivity výroby se bude zkracovat doba pro nutnou práci a přibývat čas pro důstojný život, včetně podílu na správě společnosti nahoře i dole. Jak řekl V. I. Lenin – všichni budou tak trochu byrokraty a nikdo se tudíž nebude moci stát byrokratem.

    Zdá se Vám snad tato perspektiva nereálná? Cožpak nemáme dobré zkušenosti ze zapojení lidí do samosprávy v obcích i za nepříznivých podmínek minulého a dokonce i současného režimu? Nemáme zkušenosti – a výborné – z družstevnictví? Nejsou ve světě zkušenosti z občanské samosprávy praktikované i v omezujícím rámci kapitalismu? Neexistují snad velké samosprávné podniky, jako je severošpanělský komplex Mondragon? Atd. atd.

    Nebuďme tedy jako pračlověk Janeček z Čapkova apokryfu, který ohnivě přesvědčoval svou manželku, že ten pazourek, se kterým přicházejí ti mladí, nemůže fungovat. Opusťme ideu, že je věčné a neměnné rozdělení na ty, kteří smějí kecat do věcí správy společnosti, a ty, kteří do nich kecat nesmějí. Jak vidíme, proto nemůže být odhlasováno ani obecné referendum, takže o nás rozhodují Nečasové, Dobešové, Drábkové a jiní neumětelové či přímo zloději. Ani opozičním stranám nelze věřit, i tyto instituce jsou založeny na staré dělbě práce a tedy úloze profesionálního aparátu a vůdců a nejsou imunní vůči zájmům určitých skupin svých členů etablovaných v systému, i když třeba jen na jeho okrajích. Stejné nebezpečí hrozí i občanským iniciativám, které se dnes v tak hojném počtu vytvářejí. Přesto nezbývá nic jiného než jít, využít možných spojenců a vyřídit si to s neumětely a zloději – pochopitelně v rukavičkách a sametově, demokraticky a podle práva -  a přitom důrazně dohlížet i na své vlastní vůdce a profesionály, nejlépe je často kontrolovat a střídat.  Ale neodkládejme to – je pět minut po dvanácté.