OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

Na cestě „setkávání s lidmi“…

18.12.2010 18:05

Blíží se Vánoce, čas sváteční, říká se, že snad i odpočinkový. Pro většinu z nás ale i období stresů z vymýšlení a shánění dárků, generálního úklidu domácnosti, cídění oken a podobného předvánočního šílení.

Tak nějak v povědomí máme, že jsou to vlastně svátky klidu, zimní zasněžené krajiny, pohody rozjímání a s tím spojeným (tak trochu) lenošením. Dnešní doba se bohužel neohlíží na tradice, jinak často zabalené do bezbřehého konzumerismu, na pocity a málokdo je na tom tak, že může vypnout, vzít si nějaké to volno, zůstat v klidu domova, anebo se vydat někam „vstřebat“ tu „odvěkou“ atmosféru, kterou si možná nejasně vybavíme z dětství. To tajemno, kdy rodiče tajnůstkářsky schovávali na dobře ukrytá, leč léty „profláknutá“ místa záhadné balíčky. To „voňavo“, kdy maminky pekly úžasně dobré cukroví ještě podle receptů prababiček. To „toužebno“, kdy už přijde Ježíšek a konečně se dozvíme, jestli je v té největší krabici vysněná autodráha, anebo zase sada kousavých svetrů se šálou a kulichem, bačkory a tak…Zdá se, jakoby to bylo strašně dávno, nebo se to odehrávalo v dávno zapomenuté říši našich vzpomínek. Stalo se to vůbec někdy?Obchody jsou plné všeho, na co dnes může člověk jen pomyslet. Doby, kdy se stály fronty a jízdní kolo, které měl každý slíbené od páté třídy za vysvědčení a dostal ho až v devítce, protože do té doby nebylo k sehnání, jsou minulostí. Mnoho se změnilo. A nejen doba, ale hlavně my, její strůjci. A je to vlastně to, co chceme, co bychom si přáli? Je to ono vzývané „štěstí“?Paní, která s kočárkem před sebou bezmyšlenkovitě vstupuje mimo přechod u obchodního centra přímo před zoufale brzdící autobus, ječí na řidiče něco o domácích zvířatech a duševních chorobách. Taxikář s kamennou tváří, a možná i s chutí, vjíždí do louže smíšené se sněhem a rozpouštějícím se chloridem draselným přímo před zastávkou autobusu plnou lidí. Dobře živený snědý pán s účesem „alá Kojak“, s masívním zlatým řetězem na krku sprostě a s přízvukem nadává staršímu manželskému páru na tržnici, protože o něj nechtěně zavadili. Všichni okolo se krčí a netečně, někteří i se strachem se odvracejí.

Co je špatně? Co s námi dělá takové věci a co nás nutí být takovými?

Tohle si možná někteří z nás říkají, když ještě někdy potkají „Lidi“.

Nedávno jsem měl tu čest přijmout pozvání k návštěvě Konventu sv. Jakuba v Praze. Předvánoční čas je určitě jednou z nejlepších příležitostí navštívit vlastně šiřitelé prapůvodního smyslu těchto svátků. Zvlášť, má-li člověk možnost poznat osobně aktivní členy řádu a strávit s nimi celý den. A takový den opravdu za to stojí!

Uvítání po příjezdu je téměř přesně podle očekávání. V ulici před Konventem, mezi Kotvou a Ungeltem zapínám varovné blinkry a doufám, že mě na zákazu stání v přeplněné „jednosměrce“ místní dráb nepřipraví o hrst těžce nabytých grošíků. Lehce prošedivělý pán v kutně (vypadá přesně tak, jak jsem si ho představoval) mi otevírá vrata vjezdu do dvora a já vjíždím do jiného světa. Vrata se za mnou zavírají a já se ocitám v oáze klidu a ticha uprostřed velkoměsta. Bratr Bogdan řekne své „Vítám Vás!“ a po skromném, přesto vřelém uvítání vstupujeme do budovy Konventu a já začínám tušit, že to uvítání nebude to jediné neokázalé.

Sedíme v pracovně (stůl, skříň, čtyři křesla a kytara) a probíráme jakoby mimochodem „světské“ záležitosti. Během hovoru zjišťuji, že tento skromně vypadající pán má nejméně jeden vysokoškolský titul a zkušenosti nejen z církevního života. A kdybych se přímo neptal, byl by možná pro mě dál „jen“ bratr Bogdan.

Po zhruba hodině přátelského rozhovoru při skromném obědě, kde jsme si navzájem představeni s ostatními členy Konventu, jsem vyzván k prohlídce celého areálu s laskavým výkladem. Procházíme prostory Konventu, ambity, kostel svatého Jakuba, kapli. Pomalu vstřebávám tu atmosféru, vůni a omračující vznešenost dávno zašlých dob. Obdivuji zanícení, přesvědčení a úsilí lidí, díky kterým se našim generacím zachovala tahle nádhera a to „něco“ mystického, co nedokážu přesně pojmenovat, a přesto to působí.

Procházíme Celetnou, Ovocným trhem, Příkopy, Václavským náměstím a přes Staroměstské náměstí se vracíme ke kostelu svatého Jakuba. Říkám si, že na dvojici lidí, jednoho v mnišské kutně a druhého ve svetru a kabátě musí být docela úsměvný pohled. Již na Příkopech však měním názor. Lidé nás zastavují, prohodí pár milých slov a bratr Bogdan se s každým, kdo nás osloví pouští do vlídného hovoru. Vyslechne každého, kdo si postěžuje, zve na návštěvu Konventu a nešetří přátelským a milým humorem.

Po návratu, opět skromné večeři a přátelském rozhovoru se loučím a odjíždím zpět do Mostu. Do města, jemuž by aspoň část této atmosféry jenom prospěla. A jistě nejenom jemu.  

Cestou domů mám spoustu času přemýšlet o tom, co jsem právě zažil, o smyslu blížících se svátků, o jejich lidském údělu a o lidech, kteří na něj dávno zapomněli a utápějí se v jeho náhražkách.

Přemýšlím o sobě, o paní s kočárkem, o taxikáři a pánovi na tržnici, „mafiánech“ na radnici i skrze ni a říkám si, co nám všem vlastně chybí. Někomu moc a peníze, někomu vážnost, někomu svědomí a všem nám bez výjimky chybí skromnost, pokora a úcta k ostatním lidem.

Anebo jinak: právě pro tu moc, peníze a nemoci z nich nám smysl „lidského údělu“ chybí. Dokonce už rezignujeme na jeho hledání. A to mi na tom všem, nejenom „předvánočním“ přijde nejsmutnější.

Osobně se nevzdávám a věřím i na dobu „povánoční“.