OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

Mávání …

30.12.2010 16:20

Nesdělím jistě nic nového, že „mávání“ patří k tzv. atributům neverbální lidské komunikace. Může znamenat pozdrav namísto známého slovního vyjádření pro „ahoj“, „dobrý den“ atd. Znám uvědomělá i méně uvědomělá srocení davů, kde mávání bylo a dodnes je žádoucím projevem sounáležitosti, ponechme nyní stranou s čím nebo s kým. „Máváním“ se však dává také najevo „vydělení“ se z davu či masy, která dotyčné či dotyčného pohlcuje a činí je svou převahou anonymními součástmi.  Některý člověk se často „vyděluje“ docela rád. Jde o situace, kdy jednotlivec na sebe právě tímto gestem strhává pozornost, aby se „vyčlenil“ a byl zaregistrován. Toto pozvolné snímání a naopak nabírání identifikace (sebeidentifikace) se stalo přirozeností a získalo také své „přidané hodnoty“. Jejich význam může být často úlohou pro dešifranta. Osobně v tomto smyslu přidám zkušenost s podobně vyjádřeným gestem pocházejícím z letošní, stále ještě pokračující zimy. Právě v její nejrizikovější podobě, kdy ledy, sníh a neupravené komunikace nás nemohou minout téměř na každém kroku, vyrážejí do ulic naši „životem zkušenější“ spoluobčané, často vybaveni ortopedickými pomůckami, které se však v této „neutěšené“ době mohou stát nebezpečnou „zbraní“ pro své majitele. Stejně jako často slouží k dosti zmatečnému vysílání signálů směrem k motorizovaným účastníkům silničního provozu, a to zvl. na frekventovaných přechodech, při ne příliš bezpečném přecházení vozovek, zahalených neuklizeným sněhem nebo jeho nepřehlednými „pyramidami“ nahrnutými ke kraji silnic a chodníků. Aby si laskavý čtenář nemyslel, že tímto nějak atakuji právě ty starší, musím dodat, že nikoliv, spíš je obdivuji a zároveň přemýšlím, jak řešit fakt, že i lidé v tomto věku a zdravotně oslabení musejí nakupovat, obstarat si nějakou tu službu nebo vykonat i v tomto období nezbytnou pochůzku na úřad. Co však v poslední době registruji tak nějak více, že právě „mávání“, k jehož zprostředkování slouží často už zmíněné ortopedické pomůcky, je jaksi intenzívní.  Na přechodech vyznačených nebo zejména při jen tak ledabylém přecházení mimo vyznačená a k přecházení určená místa pozvedají postarší muž nebo žena své hole a mávají nebo hrozí (?) směrem k přijíždějícím, přibrzďujícím vozidlům. Kdo ví, často to není lehké odlišit. Balancují na sotva sjízdných, kluzkých vozovkách a jejich adrenalin a naštvanost, v tu chvíli zřejmě na celý svět, stoupají. Co říci? Nedivím se jim a zároveň si říkám: mávání se nepřežilo, jen jeho význam je nejednoznačný a velmi zmatečný, běžné, „masové“ a expandující „motorizované“ každodennosti navzdory. Často s výrazným podceněním vlastního bezpečí a s vytvářením rizik i pro nás ostatní. Jakoby se tu střetaly dva světy, dvě krajnosti, která jedna druhou přitahuje ve své protichůdnosti. Má tento stav řešení? Možná… Třeba právě ve zlepšování sociálních služeb pro ty, kteří na výběr příliš nemají a jejichž alternativy se zužují úměrně tomu, jak se většinová společnost zbavuje odpovědnosti za svou „masovost“, v níž se „konzum“stal základní devízou. Zkusme v roce 2011 mávat smysluplněji a bezpečněji pro nás všechny.