OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

Jak se ne-rozložit? (1)

04.02.2016 15:08

Jde to jistě různě. V živé přírodě možná mnohem snadněji než v té neživé. Ale v žádném případě nechci poučovat přírodu a konkurovat např. biologům. Sáhnu spíše do oblasti, o níž přemýšlím, vyjadřuji se k ní často a zčásti se mi do ní podařilo také na jisté úrovni nahlédnout. Dále mi k tomu slouží vyjádření jiných, tedy i těch, kdo mají co dočinění s politikou, anebo ji prostě jen komentují.

Pokusím se nyní o jistý vhled do dění, které nezmění svět, ale je také názorem. A proč ho nemít, že!

Na jistě čteném profilu Parlamentní listy.cz se objevil dle mého soudu nijak objevný, přesto k zamyšlení hodný rozhovor s politologem L. Mrklasem: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/politologove/Totalne-jiny-pohled-na-bitku-Zemana-a-Sobotky-Jde-o-rozklad-celeho-polistopadoveho-systemu-420086 . Za podnětný jej považuji proto, že nastínil a snažil se vysvětlit stávající linie směřování vývoje české politické scény, včetně toho, jak se zřejmě bude vyvíjet společnost, třeba právě s ohledem na blížící se podzimní krajské volby a volby do části Senátu PČR.

Jak je to tedy s přímo voleným prezidentem a rozkládajícími se tradičními politickými stranami?

V prvé řadě je třeba říci, ani „tradiční“ neznamená „neměnit“, zachovat na „věčné časy“. Tradiční politické strany, které u nás vznikaly po roce 1989, byly převážnou měrou tzv. bez historie. Ta přerušená v případě ČSSD mohla vést svého času M. Zemana k otázce, že když ne ON, tak kdo. Konec konců by to odpovídalo jeho mentalitě, např. jistém pocitu výlučnosti a vzájemné provázanosti s těmi, kdo „s ním jsou a těmi, s nimiž nekamarádí.“ V případě Zemanova působení nešlo ani tak o „levicovou dimenzi“, ale především o to, nezadat si s levicí, tedy s KSČM příliš, aby přeci jen zůstala jistá, řekněme flexibilní odlišnost na straně „moderní“ levice, tzn. ČSSD. O svém výlučném vkladu do této linie vývoje části levice u nás po listopadu 1989 zůstal Zeman přesvědčen dodnes, a ukazuje to průběžně, když jeho autorita postupně opadla právě po neúspěšné, ještě nepřímé volbě prezidenta v roce 2003. „Nepřátelům“ v sociální demokracii svůj neúspěch připomíná i dnes. Bohuslav Sobotka jako stávající „terč“ není a nebude výjimkou, pokud se tyto dva styly politiky budou střetávat. Jde o styly, z nichž ani jeden není jen o přirozenosti, a hlavně devizou levice. Jde-li ještě u jmenovaných osob vůbec o levici jako programovou cestu.

Sobotkův styl, až příliš se vzdalující často „neotesanému“ stylu sociálně demokratických krajských a obecních úrovní, ale ani autoritářský Zemanův, který více než o ideu a vize, opírá se spíše o podobné „autoritáře“, jakým je on sám. Ani jeden není pro levici šancí na vývoj, převáží-li na úrovni strany jako kolektivu lidí v jejím vedení, kteří musejí umět snést autority, nesmějí však podlehnout autoritářům, není to výhrou levice. Přechodně se jistě zdvihnou různé „fankluby“ jednotlivců bez záruky.

Tradiční politické strany dělené na levici a pravici jsou dnes poněkud vyhořelými pozůstatky našich „devadesátých“. ODS nemálo posloužili bývalí členové KSČ, ať už ti, co byli průběžně odejiti z této strany před rokem 89, anebo ti, co přeci jen zvážili pragmatičnost svého dalšího působení v politice a „Koženému“ pragmatismu na čele s V. Klausem dali přednost. Zeman poté, co ukázal, že nemá příliš personální tah na své „budoucí zálohy“ na čele ČSSD – ať už to byli S. Gross, P. Buzková, nebo dále navzdory všem bojující V. Špidla, a už vůbec ne J. Paroubek, které potkalo aspoň na čas být ve vedení ČSSD, jakoby se stáhl. Definitivně poté, co byl s velkou slávou zejména „echt“ levicí KSČM upřednostněn „otec“ privatizace V. Klaus a jejími zákonodárci zvolen na post prezidenta. Tedy, ne že by KSČM proti privatizaci jinak nebrojila. Ale stačil jeden páně Jaklův text v Lidových novinách před prezidentskou volbou v roce 2003 a vše bylo jinak. Vzpomínám si dokonce na úvahy v ústředí komunistů v Praze, jestli nakonec ten Klaus Marxe nečetl a dokonce tak dobře pochopil, a privatizace není jen poupravenou cestou, v níž uspěli sice jen někteří… Ale přesto? Na tuhle volbu, zejména její procedurální aspekty ze strany KSČM se pamatuji velmi dobře. Kromě oněch záběrů z balkónu, kde se na určitý čas „vedle sebe“ ocitli M. Grebeníček a V. Klaus a výsledkem mělo být jakési smazání „čertů“ z jinak polepené zdi (už jen) českých komunistů, se nestalo téměř nic. To hlavní totiž na komunisty v Česku teprve čekalo. Z jejich útrob ale nepřišlo vůbec nic. Ani ta jimi tolik proklínaná „třetí cesta“, je nedonutila aspoň ke „stezce“. Ta totiž podle nich tehdy ani dnes není. Je prostě jedna (jejich) brázda. Popravdě, nevím, jak jí dnes říkají, protože dodnes nezreflektovali ani tu, kterou dláždili cca 40 let. Buďme ale objektivní a přičtěme jejich působení sociálně historický význam, s nímž se po roce 1945, resp. 1948 v Československu měnila realita podle „východního“ vzoru jediného, alternativy se nepřipouštěly.  

Zeman a jeho vykladači, včetně např. pana Ovčáčka, sloužícího kdysi také v komunistickém deníku Haló noviny, toto vše jistě nějak vědí. Je otázkou, zda domýšlejí významy těchto a dalších souvislostí. A jestli především nejde zase jen o „buď … anebo“, „třetí cesty“ prostě není. Vzhledem k důrazu na „kalašnikova“ si myslím, že opět platí, že kdo nejde s ním, tedy Zemanem, jde proti němu.

Přesto, na rozdíl od hodnocení politologů, si nemyslím, že přímá volba a pozice tradičních politických stran nutně musejí kráčet proti sobě. Proč? Pokud oba zmíněné aspekty politického vývoje vnímají své role a významy, musejí vědět, že se aspoň v době dohledné stále potřebují. Tedy, nemají-li jinou vizi vývoje, a to strany vlevo, vpravo, ani Zeman nemají. Zemanův přístup vůči premiérovi a ČSSD pod jeho vedením přitom ukazují na to, že on nesoupeří s idejemi, programy a vizemi. On především kope do kotníků ty, o nichž si myslí, že se mu nepodobají, ba co víc - nechtějí. A B. Sobotka má smůlu, Zemanovi se skutečně nepodobá, a to ani fyzicky. Infantilita či senilita? No, vývojově zřejmě problém s autoritami, kdesi v dětství, a zejména v pubertě. Posléze pak projekce sebe sama u Zemana doznala vlastní verze dominance.

Bohužel, ani zbylé tradiční politické strany u nás, z nichž ty napravo spadly skoro na samé dno (ODS), TOP 09 lavíruje, jak unést (možná nenést) tíhu výzvy, která na ní spočinula. Na levici jako vždy, v rozhodujících chvílích nabyla vrchu taktika „rozbíječská“, přičemž ČSSD má stále své „zemanovce“ a KSČM zase Filipa, a zbylí v ní se pro jistotu vlastních mandátů taky přidají. 

Přímo zvolený prezident a tradiční politické strany nemusejí jít „proti sobě“, mají-li co nabídnout. Ptejme se ale, čím dokázaly tradiční politické strany oslovit občany – voliče, a čím prezident, když jim sdělil, že stačí, že ON je tím, kdo ví nejlíp, co je pro ně nejlepší a aspoň hlasitě občanům sděluje jen to, co chtějí slyšet. Kalkuluje-li někdo se Zemanovým zdravotním stavem, že ho jako zradí, může se mýlit, protože zdravotní problémy a s tím spojený projev verbální i neverbální prezidenta jsou často příznačné právě pro nemalou část voličstva, kterou tradiční strany oslovit nedokázaly, ba dokonce svou politikou opustily. Zbyl-li už jen Zeman, nedivme se jim. Ti sociálně vyšší sázejí zřejmě na Babiše s vyhodnocením, že jiná volba pro ně je ani nezajímá.

(pokračování bude, doufám, následovat)