OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

J. Heller: Výročí světlá a temná

14.11.2014 15:05

V dějinách národů i celého světa jsou výročí, která povznášejí a pozitivně motivují celé národy či dokonce široké masy lidí na planetě. Z těch celosvětových je to jistě výročí porážky fašismu v r. 1945 nebo let prvního člověka do kosmu 1961 či jeho výstup na Měsíc 1969, z dějin našeho národa třeba výročí Zlaté buly sicilské 1212, upálení Mistra Jana Husa 1415, slavných porážek křižáků, vzniku ČSR 1918 nebo heroického pokusu o progresivní reformu prvního pokusu o nekapitalistickou společnost u nás v r. 1968, zvláště odporu proti okupantům v srpnu 1968. Některá pozitivní výročí jsou doceněna až po mnohaletém vývoji společnosti. Společnost zažívá doby, kdy dočasně zvítězivší reakční síly se snaží určité historické etapy dezinterpretovat, jejich význam popírat a souvislosti vymazat z vědomí současníků, takže tato výročí čekají na svou rehabilitaci i velmi dlouho. K takovým výročím patřilo dlouho výročí Velké francouzské revoluce 1789, za normalizace již zmíněný rok 1968, dnes to do značné míry postihuje výročí Velké říjnové socialistické revoluce 1917 a u nás dnes výročí Vítězného února 1948.

Jsou samozřejmě výročí, která jsou jednoznačně varující a připomínající temné stránky vývoje společnosti i jedince, jako je výročí vypuknutí obou světových válek či nástupu Hitlera k moci 1933, 11. září 2001 apod., u nás výročí bitvy u Lipan 1434 a bitvy na Bílé Hoře 1620, popravy vůdců stavovského povstání 1621 či mnichovské dohody 1938 a nacistické okupace českých zemí, 15. března 1939 či vyhlazení Lidic 1942 a jistě také výročí popravy Milady Horákové 1950 či vůbec politických procesů v 50 letech nebo nástupu normalizačního režimu v r. 1969.

Jsou však také výročí, která se současníkům mohou zdát jako velkolepá a povznášející a být delší dobu oficiálně slavena, protože může jít i o nutné a nazrálé změny. Nakonec však stejně zbývá hořká pachuť, mučivé dodatečné diskuse o hodnocení a nakonec spíše pocit znechucení a snaha zapomenout na tato výročí a všechno, co s nimi souvisí. Mnohdy až v kolikáté generaci dojdou národy či lidé obecně k názoru, že svou nejhlubší podstatou symbolizují tato výročí kroky chybné či přímo reakční a kdysi vyzvedávané osoby vůdců v dané etapě upadají v nejlepším případě do zapomenutí, v tom horším jsou svými potomky opovrhovány.

Takovýmto výročím se postupně stává výročí 17. listopadu 1989. Přes trvající monopol vládnoucí ideologie naší renovované buržoasie na výklad tohoto pro ni stěžejního výročí, stále více a více lidí v naší zemi si začíná uvědomovat rozporný charakter událostí ztělesněných tímto výročím a jejich konec konců reakční až katastrofický dopad a trapnou historickou roli jeho vůdců, a to i přesto, že svržení minulého systému bylo konec konců krokem nutným a neodvratným.

Za první oslavné vlny byly jakékoli pochybnosti  o pozitivním a převratném charakteru listopadu jako „sametové revoluce“  zahnány do ilegality. I pro levici se stalo zákonem vyjádření Františka Šamalíka na adresu KSČM, že jakýmsi kriteriem jeho vztahu k ní je, zda uzná, že 17. listopad byl i pro komunisty osvobozením a toto vyjádření bylo transformováno, zejména u novinářů, do přímo „kostnické“ otázky, obdoby výslechu Jana Husa:“ Byl podle Vás 17. listopad revolucí nebo ne?“ /Tvá řeč budiž ano, ano, ne, ne- ejhle využití biblických tradic!/

V této oslavující době zastupovala kritickou reflexi Listopadu jen nostalgická zlobná reakce těch, kteří srostli natolik se starým systémem a jeho ideologií, že odmítli jakékoli jeho vážnější chyby, zejména chyby systémové. Proto se soustředili jen na vlastní mechanismus přeměny, na spiklenecký, „špionsko-zrádcovský aspekt“věci a odpovědi na otázky, jako kdy zradil Gorbačov, kdo s kým převrat upekl, která rozvědka se angažovala, čí agent byl Václav Havel, generál Lorenc, Hegenbart atd. Pro tyto lidi se stal 17. listopad jednoznačně „převratem“, resp. „kontrarevolucí“. V ekonomické sféře se jen snažili kvantitativním součtem postavených továren či vyrobených bloků železa dokázat přednosti minulého systému, aniž by pochopili skutečné a neudržitelné slabiny minulého systému. Obzvláště svéráznou součástí bloku „spikleneckých“ interpretací pocházejících většinou ze stalinských dílen jsou spiklenecké teorie ultrapravicové, antisemitské, promíchávající zřejmě pravdivá kritická fakta o listopadu a jeho protagonistech s pohádkovými nesmysly, zejména o židovském spiknutí a napojení V. Havla na něj.

Mezi těmito „levicovými“ i „pravicovými“ „analýzami“ proslula tzv. Dolejšího analýza a z SSSR pocházející velká spiklenecká teorie „Operace Golgota“ prezentující zánik socialismu jako vědomou činnost KGB dle projektu Andropova jako výchovnou lekci občanům, kteří si socialismu dost nevážili. Že jsou podobné nesmysly neslučitelné s marxistickým přístupem ke světu snad není zde třeba dokazovat.

Poměrně brzy po listopadu začaly dopadat na neprivilegované vrstvy „vymoženosti“nového systému – rozbití Československa, nové a nové vlny loupeživé privatizace a s ní spojené útlumy významných výrobních odvětví v ČR, stále zjevnější nevymahatelnost práva a nefunkčnost justice a zkorumpovanost nejrůznějších článků systému, nestydaté mlaskání zbohatlické elity, nezaměstnanost, radikální růst kriminality, včetně jejích nejnebezpečnějších, i organizovaných forem, morální úpadek společnosti a především – zhoršující se sociální podmínky i politika státu v sociální oblasti a prohlubující se třídní protiklady, nárůst hrozby totálního sociálního vyloučení ohrožujícího i tzv. střední vrstvy. Zejména toho si nemohly nepovšimnout i ty složky společnosti, které po listopadu vděčně přijaly kapitalistické korekce úpadkových forem první formy socialismu – zábavné politické hry na pluralitu a demokracii, včetně volebních a parlamentních divadel, vyvolávajících iluze svobodného rozhodování o společnosti, větší prostor pro osobní iniciativu a aktivitu s možností získání patřičného hmotného ocenění a vymanění se z průměru, rozšířenou nabídku ideologií a příliv informací i rozšíření možností konsumu a možnost cestovat. Teprve časem a s nástupem kapitalistických krizí si početnější vrstvy obyvatelstva začaly uvědomovat deformovanou podobu toho, co se jim na kapitalismu zpočátku tak zalíbilo – usměrňování aktivity jedince do úzkého řečiště honby za ziskem všemi, i kriminálními, prostředky, nerovnost i co do možností zbohatnutí a vzestupu a tíživé postavení většiny tzv. drobných a středních podnikatelů neschopných konkurovat velkému kapitálu, zvláště nadnárodnímu, nevyrovnanost konsumních možností různých tříd, formálnost celé hry na demokracii, zkorumpovanost politických struktur a jejich prorůstání se zločinem, skutečnost, že ve „svobodných volbách“ vlastně neexistuje alternativa kapitalismu a že v politice se mohou prosazovat zase jen někteří – vlastníci velkého kapitálu a jejich slouhové, skutečnost, že všechny možné „svobodně šířené ideologie“ jen různými způsoby slouží témuž velkému kapitálu a slouží rovněž k manipulaci lidí směřující k tomu, aby vlastně jednali v rozporu se svými skutečnými zájmy. Bavit přestalo i pozlátko konsumní a degenerované kultury i informační příval, ve kterém se důležité a pravdivé informace beznadějně ztrácely. Později do hry vstoupilo i poznání, že zahraniční politika české buržoasní kolaborační vrstvy mění zemi v neformální a velmi poslušnou kolonii a nedovede řádně zajistit ani jistotu státoprávního uspořádání a suverenity ČR a dokonce neváhá obětovat životy českých občanů v misích hájících zájmy USA.

Nechci tento stav probuzení z iluzí o 17. listopadu, režimu jím nastoleném a jeho osobnostech, nejvýrazněji snad Václavu Havlovi, přeceňovat. Rozpačité poslední parlamentní i komunální volby, ve kterých např. vyšuměly iluze, že vlna nespokojenosti občanů s pravicovou vládou smete přežitky antikomunismu a vynese do čela země skutečně levicovou vládu, nutnost takto střízlivého pohledu při hodnocení stavu vědomí a jednání občanů ČR dále prokázaly.

Je otázka, co ukážou letošní akce pořádané v souvislosti se 17. 11., zda budou poznamenány jen narůstajícím nezájmem občanů o oficiální i polooficiální „obřady“ oslavující výročí, nebo spíše rostoucí kritikou systému či výbuchy nových konfliktů uvnitř samotného kapitalismu, jako jsou fašistické a rasistické excesy či vyjadřování se občanů k mezinárodní situaci. Trend k sekularizaci výročí, jeho zbavení ideologických mýtů obnovené buržoasie, však bude jistě pokračovat a je otázka, nakolik mu levicové síly, především KSČM, budou moci vtisknout správný směr a charakter, když zatím ukazují jen svou slabost a izolovanost.

Zaujmout náležité levicové stanovisko k Listopadu však stále ještě znamená odpovědět na Šamalíkovu otázku týkající se toho, zdali listopad osvobodil i komunisty (a rozšířeně stoupence nekapitalistické varianty vývoje společnosti) a na základě odpovědi na tuto otázku i rozhodnout, zda byl listopad revolucí či kontrarevolucí.

Z pozice marxismu je především jasné, že to nebyl proces jednoznačný, ale diferencovaný a rozporný. Tendence odstranit systém protosocialismu, který vyčerpal své možnosti a vyčerpával by je u nás i dále, do sociálně citlivých podob (jak tomu bylo v SSSR a jak by to časem nastalo i u nás), byla správná a progresivní a dovoluji si tvrdit, že i pro většinu komunistů. Tato tendence byla však od počátku propletena s tendencemi k destrukci samotných základů nekapitalistické varianty vývoje a diskreditaci této varianty do budoucna, s tendencí k obnově kapitalismu a vytvoření nové buržoasie uplatňující novými formami svou diktaturu a to v podmínkách globální diktatury globálního kapitálu. V polistopadovém procesu prakticky nelze vymezit období, kdy by převládala tendence první, protože i lidé, kteří zpočátku chtěli jen reformovat socialismus a sedli na vějičku buržoasní ideologie, si tuto skutečnost jasně neuvědomovali, byli stále více manipulováni a fakticky asistovali při kontrarevoluci. Hegemonem procesu se od počátku stala buržoasie – nejdříve přes své mezinárodní struktury a politické disidenty, později už přímo a konkrétně – když se Klausovou privatizací mohly určité špičky předlistopadové vládnoucí třídy řídícího aparátu přerodit v buržoasii a vytvořit pro rodící se buržoasní politický systém pevné zázemí.

Domnívám se tedy, že přes rozpornost procesů v roce 1989 a nutnost zániku prvního pokusu o socialismus jako určité vedlejší, jen do jisté míry přínosné větve vývoje lidstva dopředu, ve zkoumaných procesech převládal prvek kontrarevoluce, vzhledem ke kteréžto podstatě nemohu souhlasit se Šamalíkovou podmínkou – to jest, abych se i já cítil událostmi roku 1989 osvobozen. Musím konstatovat, že jsem pouze vyměnil jedno „jho“ za druhé, možná trochu pohodlnější a zábavnější.   

Kontrarevoluce, i když odstraňuje dějinné harampádí, osvobozovat nemůže a nechce. A to je to, co bychom si jako stoupenci levice, marxismu, socialismu a komunismu měli 17. 11. 2014 připomenout.

 

(autor je členem KSČM)