OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

Diskusní téma: J. Heller: O islámu o dost jinak

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

J. Heller: O islámu o dost jinak

02.07.2017 14:23

Chtěl bych ujistit čtenáře, že rozhodně nepodceňuji nebezpečí militantního islamismu a že nijak nepodporuji bezhlavé přitakávání „Pražské kavárny“ přílivu muslimských migrantů do české kotliny. Naopak, považuji tento islamismus, se kterým se střetáme – podtrhuji slovo „tento“ – za větší nebezpečí pro lidstvo jako celek, než byl nacismus jakožto nejhorší odrůda fašismu. Na rozdíl od jeho nacionální a rasistické omezenosti má globální charakter a je schopen výrazně ovlivnit mnohem širší a manipulativnější masy a destabilizovat civilizační struktury v dlouhodobější a důkladnější podobě, než nacismus a jím vyvolaná světová válka.

Tato bomba pod civilizací však má svou nebezpečnou rozbušku.  S jejími různými formami se setkávám bohužel v poslední době stále častěji a dokonce i u členů komunistické strany a dalších subjektů hlásících se k levici, což mne silně znepokojuje. Posledním impulsem k napsání tohoto článku byly výroky jednoho z kandidátů na prezidentskou funkci pana Kulhánka. Nikoli snad pro obsahovou hloubku výroku, podobných “objevů“ o nedemokratičnosti islámu papouškovaných nejrůznějšími „celebritami“ jsem již četl více než dost a pro každého, kdo má alespoň průměrnou znalost historie islámu, jsou to banality.

Ale co takovéto výroky skutečně vypovídají o podstatě závažného problému a co řeší, s výjimkou nadějí na politickou kariéru nebo publicitu různých velkých i malých politiků či jiných celebrit? Masy manipulované současným islamismem reálně existují a kdo si myslí, že jejich pohyb lze v podmínkách globálního kapitalismu zastavit, je větším utopistou než Thomas More,  Saint-Simon či Jules Verne dohromady. Řešit tento problém (neslibuji, že to dokážu já) vyžaduje především poznat pravdivě jeho podstatu a příčiny.

Nejen pro pány Kulhánky, Okamury, Konvičky a spol., ale bohužel i pro mnoho obyčejných lidí, živících se poctivě prací svých rukou, dokonce obětavých členů KSČM, je věc jasná – islamismus plyne v lepším případě z kulturního primitivismu příslušných etnik, v horším případě z biologicky dané méněcennosti a krutosti těch “černých“, které by bylo nejlepší opět v humánnější verzi držet za ploty jejich zemí nebo v té drsnější verzi nahnat do pracovních táborů či přímo postřílet a vzít s tím současně i Romy, případně Židy. Čtenáři věř, že nepřeháním – tohle podhoubí západní odrůdy fašismu, ale zčásti i předlistopadového systému protosocialismu se stále více rozrůstá, ve světě i u nás, a dokonce i v KSČM.      

Společným jmenovatelem nejrůznějších kritických, ať už k fašismu či rasismu tendujících nebo liberálně humanistických stanovisek k islámu je jeden naprosto chybný názor – ztotožnění historické podoby islámu i islámského fundamentalismu a islamismu současného, čili jevů, které mají naprosto odlišné sociálně třídní základy, jak pokud jde o třídu, která tento jev využívala pro své zájmy, tak pokud jde o třídy, skupiny neprivilegovaných, kteří této manipulaci vládnoucí třídou z různých důvodů podlehli. Nechci se pouštět do odborného orientalistického bádání o třídním rámci islamismu Mohameda, jeho nástupců v arabských chalífátech, Osmanské říši či jiných předkapitalistických státních útvarech a regionech. To ponechám odborníkům. Jako marxistický teoretik kapitalismu a protosocialismu však nemám nejmenší pochybnost o třídní podstatě a třídním podhoubí „tohoto“ (rozumí se dnešního) islamismu.

Islamismus je nesporně produktem globálního kapitálu a jeho privilegovaných struktur jako takových (viz účinné využití středověkého islamismu Spojenými státy v boji proti SSSR v Afghánistánu). V užším záběru je ideologickým a politickým nástrojem specifických globálně kapitalistických kruhů v muslimských zemích či v zemích s muslimskými komunitami proti jejich starším a institucionálně konsolidovanějším, o státní moc se opírajícím konkurentům ve rvačce o vyšší míru zisku. Postava Bin Ládina je v tomto smyslu přímo signifikantní. Tak jako před první světovou válkou využívaly raně globální, nadnárodní kapitály např. německého či francouzského nacionalismu k boji o trhy a kolonie, činí tak dnes i různé kapitálové skupiny, u nichž nějaký národní původ nelze vysledovat, které však nicméně dirigují i tak mohutnými státy, jako jsou USA, Rusko či Čína, a z jejich zápolení profitují -  např. prodejem zbraňových systémů či možností ovlivnit ceny ropy, nebo výrobou a distribucí drog. A tak jako se v první světové válce zabíjeli němečtí a francouzští dělníci, zabíjejí dnes frustrovaní příslušníci středních vrstev Iráku, Sýrie či islámských komunit ve Francii, Velké Británii, Německu a Rusku lidi nejrůznějších vrstev na ulicích evropských či amerických měst, pochopitelně i měst a vesnic ve svých zemích. Vlády a různé milice haraší zbraněmi, a zbrojařským firmám rostou zisky. Jejich služebné struktury typu Al Kajdy,ISISu, Al Nusrá,Hamásu, Muslimského bratrstva apod., nejrůznějších militantních imámů či ajatolláhů mají k dispozici celá portfolia mučedníků, kterými rozněcují protizápadní fobii a zároveň zastrašují ty, kterým se do Alláhova ráje moc nechce. Lidé umírají, nenávidí se, ničí si životy a jejich vládci si rozdělují sféry vlivu a jejich zisky rostou.

Jestliže však je pro znalce základů marxismu role, a nejen pro ně, vládnoucích tříd celkem průhledná, není tomu tak s třídami a skupinami, které jsou zmanipulované úspěšně, a i za cenu sebeobětování vykonávají vůli vládců. Jestliže pustíme z hlavy šovinistické a rasistické teorie o přirozené krutosti „těch černých“ a jim odpovídajícího náboženství, a naopak budeme přihlížet k historicky konkrétnímu kontextu, vypadá celá věc jinak.

Jděme trochu do historie. Je jasné, že velká náboženství, která se stala vhodnými ideologiemi rodících se vládnoucích tříd, pracovala vždy s určitým kulturním kontextem a v lecčems se lišila. Islám jako náboženství společnosti pozdně kmenové, pastevecké společnosti vyvíjející se směrem, k třídní diferenciaci není o nic krutější než náboženství jiná, vznikající v podobném kontextu nebo dokonce už v rozvinutých despociích, s vyvinutou třídní strukturou, judaismus a křesťanství nevyjímaje. Naopak je známo, že v průběhu středověku se v celých dlouhých obdobích některé islámské státy, a do jisté míry i osmanská říše, vyznačovaly obdivuhodnou náboženskou tolerancí ve srovnání s krutostí a nesnášenlivostí křižáků či španělských reconquistadorů, o amerických protestantech vyvražďujících indiánské pohany a upalujících čarodějnice nemluvě.  I v islámském světě lze pochopitelně vysledovat občasné, leckdy regionálně omezené proudy agresivního fundamentalismu zastřešující mocenské výboje panovníků a států, obdobně jako v době náboženských válek, v období reformace a protireformace v Evropě. Islám byl slučitelný s poměrně vysokou kulturní úrovní, v určitých obdobích převyšující úroveň dosaženou v křesťanských státech, a naopak do Evropy přenášel významné kulturní inspirace.

V Evropě ovšem byly příznivější podmínky pro kapitalismus jako dynamičtější systém, než byly pozdně feudální či spíše asijský (v Marxově smyslu) výrobní způsob v Orientu, a kolonialismus nakonec islámský svět převálcoval a rozbil jeho integritu. Dnešní Evropan dovede těžko pochopit, jakým šokem byla koloniální éra pro islámské pospolitosti, zejména pro jejich elity. Islám hrál tváří v tvář evropskému kolonialismu rozpornou roli – na jedné straně fungoval jako ideologické zastřešení národně osvobozeneckého odporu, který ovšem v první etapě vedly feudální elity a teokratické struktury, takže z nich nic příliš progresivního pro vývoj islámských pospolitostí nevyplynulo.

Nová etapa začala s nástupem revolučního dělnického a později komunistického hnutí a s rozšířením marxismu, jakkoli časem stalinsky deformovaného. Změnilo se i prostředí a v islámském světě se objevily třídy a vrstvy vnímající tyto progresivní inspirace. Nebyly to jen síly blízké postavení proletáře (skutečný průmyslový proletariát zejména na Středním Východě a v Africe absentoval), ale i skupiny inteligence, středních vrstev, městské maloburžoasie a zpočátku i mladé národní buržoasie. Nové radikální inspirace byly vnímány zejména v armádních kruzích, jejichž příslušníci byli často nejvzdělanější vrstvou v zemi. Především zde se rodily prvky sekulární politiky, úvahy o syntéze marxismu a islámu, o arabském či africkém nebo indonéském socialismu apod. Objevili se osobnosti jako Násir, Sukarno, Ben Bella, Bumedien, Nkrumah, Sékou Touré aj. Krize kapitalismu po druhé světové válce vedla v řadě zemí třetího světa – islámských i jiných -  k nastolení zpočátku progresivních sekulárních diktatur v řadě významných zemí a k jejich spolupráci se zeměmi protosocialismu, tedy s jejich vládnoucími řídícími aparáty a politickými elitami. Tyto elity, zejména ta sovětská, přitom samozřejmě sledovaly i své mocenské cle i ekonomické zájmy, což se místním elitám nelíbilo.  Pozice imperialismu se otřásaly.

Současně ovšem probíhal i jiný proces. Imperialismus se při svém koloniálním pronikání opřel o přežívající pozdně feudální konzervativní struktury, především monarchie. Současně vznikal v islámském prostředí nový fundamentalismus navazující na staré tradice, který nalezl zvláštní oporu ve wahhábovské Saúdské Arábii, věrném spojenci USA, ale i v dalších reakčních režimech kolem Perského zálivu.

Islám se ocitl na rozcestí a v případě úspěchu násirovského proudu se mohl modernizovat a transformovat do podoby, ve které by neohrožoval lidstvo. Bohužel, to se nestalo. Systém nastolený v zemích s tzv. násirovskými režimy (nejen na Středním východě, ale i v severní i subsaharské Africe a Indonésii, ale i v Latinské Americe) byly velmi podobné systému protosocialismu, ale bez jejich ekonomického a kulturního zázemí a podílu dělnické třídy ve struktuře, naopak se silnějšími prvky agrarismu, mocenské diktatury a ideologické reakčnosti, včetně antikomunismu. Ocitly se pod silným tlakem úspěšně se vyvíjejícího kapitalismu a jejich podpora v sovětské sféře, rozbité navíc maoismem, slábla. Všechno ještě zhoršoval vleklý arabsko-izraelský konflikt živený z USA, ale i z části pravicových izraelských kruhů.

Národní buržoasie se odklonila a otáčela se na západ a vojenské kruhy rovněž, západní liberalismus nebyl vhodným zastřešením (viz jeho slabý odvar v Páhlavího Iránu, Libanonu, ale časem i v Turecku) a místní vládnoucí kruhy za vydatné podpory západního globalizujícího se kapitálu objevily možnosti islámského fundamentalismu a terorismu. Spojené státy vydatně využívaly islamistů proti SSSR a protosocialismu i zbytkům levicových politických sil a zaujímaly ztracené pozice. Islamismus podchycoval dezorientované masy, kterým levicové diktatury či liberální režimy nic nedaly a úspěšně navazoval na protizápadní nenávist, která se tradovala v generacích a kterou příliš neumenšila dočasná pomoc „nevěřících“ z východu. V Rusku, Jugoslávii a Albánii sehrál islamismus neblahou roli při rozkladu protosocialismu a emancipaci řady místních elit od ruské, často necitlivé, nadvlády. Islamismu masově podlehly i intelektuální kruhy, před kterými se zdiskreditovala protosocialistická varianta a tím i veškerý komunismus a marxismus.

Americký i evropský imperialismus radující se z porážky protosocialismu a rychle obnovující svou válečnou agresivitu i vnitřní rozpory ovšem netušil, že svým manévrováním s islamismem a následným rozbitím sekulárních struktur na Středním Východě a v severní Africe otevřel Pandořinu skříňku. Sociální prostředí islamismu totiž od krachu protosocialismu opět zmutovalo a nabylo podoby zatím teoreticky neidentifikovaných globálních kapitálových skupin nějak spojených s muslimskými zeměmi, nejspíše s ropnou sférou, ale nejenom. Tyto kruhy začaly zřejmě (vše ostatní je hypotéza) provádět samostatnou politiku a vděčně vsadily na staré formy raného islámu, včetně šaríi, agitace 70 pannami v ráji a džihádem zúženým na povinnost zabíjet nevěřící a ovládnout celý svět. Díky terorismu a sebevražedným atentátníkům získala globální buržoasie kryjící se islámem i účinný technicko-vojenský prostředek k vedení asymetrické války, citelně zasahující jejich odpůrce od Iráku přes Afriku, Evropu, Asii až do USA.

Celá věc však má i jeden háček, obdobný jako při užití nacismu německým velkokapitálem – vlastní islamistické struktury mají i svou relativní samostatnost a nejsou jen tak snadno ovladatelné. Řadu akcí islamismu lze zřejmě přičíst i této relativní samostatnosti a neovladatelnosti výkonných struktur, např. v ISIS. Tyto struktury si asi neuvědomují, že, čím kdo zachází, tím taky schází – krutost jejich prostředků, která je do jisté míry zdrojem jejich bojových úspěchů, je zároveň zbavuje sociální opory a komplikuje život západním strukturám, které nejsou s to se zbavit politiky selektivní podpory různých skupin islamismu v boji s event. konkurenty, zejména s Ruskem a Čínou, ale i s Evropou. Relativně samostatný prostor islamistických výkonných struktur je dán společnými i rozdílnými zájmy skupin globální buržoasie, které se bez islamistického terorismu neobejdou. Odtud ta nedobytnost ISIS oslabená účinně jen ruskými údery. Jistě sledující především ruské globální zájmy ve stejně hrubé podobě.

Občan by byl překvapen, kdyby viděl do měnících se a zřejmě křehkých a málo trvalých dohod mezi mocnostmi typu: „No dobře, my, USA, Vám Rusům nebudeme bránit rozbombardovat tábor ISISu, ale Vy nám nezabráníte rozbít Assadovo letiště či město.“

Bez hlubších informací o zájmech kapitálových skupin, zůstává rozum stát nad tím, proč USA (zase jen hypotéza, ale dost se potvrzující) sáhly k takovému zoufalému prostředku, jakým bylo urychlení a podpora procesu masové migrace uprchlíků ze zemí prosycených islamismem a samozřejmě i islamisty kontrolovanými strukturami ve spící podobě (jak je typické pro kapitalismus, tento proces se okamžitě stal obrovským kšeftem a tudíž je nezastavitelný).  Je jen otázku času, kdy tato časovaná bomba vybuchne a vyvolává patřičnou protireakci místních obyvatel napříč Evropou. Ideologická příprava takovéhoto konfliktu už probíhá, vlna nacionalismu a rasismu se šíří. Poslední atentáty navíc ukázaly, že islámský terorismus ani nepotřebuje organizační struktury, že může mít i živelnou podobu dirigovanou jen přes prostředky ideologického působení, hlavně mešity a různé výroky a fatvy militantních islámských duchovních. Zbraní se stává cokoli a cokoli také bude odvetnou zbraní evropského antiislamismu,jak dokázal atentát britského občana proti věřícím u mešity najetím auta.

Tím jsme se klopotně propracovali ke klíčové otázce – ať je nám jakkoli jasný celkový rámec a příčiny islamismu, nevysvětluje to plně tu úžasnou vnímavost příjemců této ideologie jdoucí až k sebeobětování. Nemám k dispozici analýzy struktury těchto, v podstatě obětí zájmů nejreakčnějších sil soudobého globálního kapitalismu, ale údaje v médiích ukazují, že v případě atentátníků nejde o příslušníky živořících, nejchudších vrstev, ale spíše o příslušníky středních vrstev, integrované do západní společnosti. Samozřejmě šlo taky o vykořeněné patologické jedince ze západní společnosti, příliv dobrovolníků ze západu do ISISu je jevem jiného druhu – je projevem krize západní společnosti a to je poněkud jiná kapitola, i když má styčné body – hledání jistot a neuplatnění se. V případě původních cílů islamismu – rodáků z muslimských zemí patřících ke středním vrstvám jsou tyto momenty mnohonásobně zesíleny. Jejich původní a v nich dále přežívající kultura znásobuje pocit dostatečného nenaplnění důstojnosti, role muže, živitele rodiny a bojovníka přijímaného s úctou a pozorností. V nivelizovaném západním světě se i jako lékaři, učitelé, technici apod. s touto úctou nesetkávají, naopak, zažívají i neformální xenofobní podceňování, nedůvěru a izolaci v rámci západních komunit středních vrstev. Roste v nich frustrace, hledání opor v muslimských komunitách a posléze podlehnutí lákadlu slávy mučedníků Alláhových s pozadím ráje a příslušného počtu panen. A to nemluvím o mladých mužích ve věku bojovníků, kteří hnijí v evropských ghettech, nehladoví, ale nemohou založit rodiny podle svých norem a hrát příslušné role. Pominout nelze ani ty, kteří se mučedníky stávají nedobrovolně, v důsledku vydírání hrozbou ohrožení rodiny i jemnějšího psychického opovržení členů své komunity, pokud by odmítli.

V mase uprchlíků z oblastí rozvrácených válkou a jdoucích za vidinou západního blahobytu a sociálních dávek, je i bez cílevědomé organizace saúdskými, katarskými, iránskými či dokonce americkými penězi dotovaných struktur takovýchto potenciálních agresorů proti všemu západnímu, jdoucích za vidinou světové vlády islámu a sebe jako jeho mocenských představitelů nad zotročenými ďaury, s jedinou alternativou vstupu do Alláhova ráje, více než dost. Neliší se přitom zase tak příliš od početných vrstev nacistických nadlidí likvidujících Židy, Slovany a kde koho jiného, místo aby zůstali krachujícími knihkupci, učiteli, tapecírery či ouředníčky.

A teď si představme, jak narazí tato uprchlická masa na buržoasním i stalinským nacionalismem, rasismem a xenofobií infikovaná, i neprivilegovaní občané třeba České republiky, jak ještě více budou nacionalistických nápad využívat a napětí rozdmýchávat třetiřadí pravicoví a rádoby levicoví, populističtí politici a jak budou olej do ohně přilévat souputníci „Pražské kavárny“ žvanící naprázdno o lidských právech a multikulturalismu neschopní pochopit podstatu problému. Kolik nevinné krve asi bude prolito?

Pokud se mne čtenář chce zeptat, jaké řešení problému navrhuji, musím ho zklamat, protože ho v konkrétní podobě nevidím. Nevidím ho v podmínkách globálního kapitalismu, za současného stavu, kdy se vleče proces přezbrojení klasické dělnické třídy na cognitariát, který by se opřel o nestalinský marxismus a o samosprávné struktury, zejména v podnicích. Jsem s to pouze věřit, že „po přejití vichřic hněvu“ se lidé různých etnik shodnou na odporu proti kapitalismu a „vláda věcí Tvých se lidu navrátí“, a už natrvalo. Marxismus je v historické perspektivě konec konců, nikoli fatálně, optimistický.