OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

J. Heller: Evropa ano či ne, aneb bez Karla to nejde

09.05.2016 20:38

V příloze Lidových novin "Orientace" 30. 4. 2016 byl rozhovor redaktora LN J. Sládka s německou politoložkou Ulrike Guérotovou uvedený jakýmsi heslovitým koncentrátem jejího odborného i životního postoje: "Stará Evropa se drolí a nová ještě nedostala šanci."  Svým umírněným, ale pevným eurooptimismem je tento postoj v dosti výrazném protikladu k názorům, které si nacházejí cestu (a zřejmě i oblibu) k většině členů a sympatizantů KSČM. Tyto názory ke mně docházejí zejména v mailech, které mi přeposílají moji četní, protikapitalisticky orientovaní přátelé a známí, ale i někteří zavilí antikomunisté, s nimiž se hádám. Přiznám se rovnou, že eurooptimismus autorky je mi spíše sympatický, na druhou stranu jako marxista dobře vidím "bídu ideologie", konec konců buržoasní, ze které se ani tato reálně uvažující autorka nemůže vymanit. Ta pak snižuje kvalitu a logičnost jejích závěrů a podráží nohy její prognóze dalšího vývoje.

Nechme stranou její konkrétní popis i vyjadřování se k neradostné realitě současné Evropy, kterážto realita zdánlivě dává za pravdu spíše těm, pro které je evropská integrace a její první kapitalistická podoba (boj o její jinou podobu bohužel první pokus o socialismus prohrál, takže jiná být nemůže) čímsi "od ďábla". Pro některé od ďábla kapitalistického, pro jiné geopoliticky protiruského a pro další protinárodního, kosmopolitního. Všichni tito se kupodivu scházejí na společných konkrétních přístupech a vyjádřeních, obzvláště na občasných úletech prezidenta Zemana. Děsí mne představa chvíle, kdy se tito odmítači EU sejdou na názorech moderní podoby Adolfa Schickelgrubera alias Hitlera, v našich podmínkách Radola Gajdy (alias třeba Konvičky, Okamury či Vopajšlíka). Obzvláště mne děsí představa, že na tomto setkání budou vlát i četné rudé prapory a ponesou se nejen ikony caraVladimíra, ale i Josifa Vissarionoviče Džugašviliho. Historie umí dělat hlouposti i vtipy přímo kanadské.

Co je tedy na názorech Ulrike Guérotové pozoruhodné? Především to, že si přes svou kritičnost k současné EU troufá pohlédnout za současnou realitu a hledat hlubší, zásadnější trendy. A tento trend vidí právě v evropské integraci, včetně integrace politické. Hlásí se k představě nové, smysluplnější a akceschopnější Evropy jako "republiky" zastřešující jednotlivé hlavní metropolitní oblasti od Hamburku po Milán, autonomní regiony jako Baskicko či Katalánii i venkovské regiony od Pomořanska po Katalánii. Těm členům či sympatizantům KSČM, ve kterých se při této představě bouří nacionalistické geny, bych chtěl ocitovat několik myšlenek jisté dvojice rebelantů Karla Marxe a Bedřicha Engelse z Manifestu komunistické strany z r. 1948: "Místo staré místní a národní soběstačnosti a uzavřenosti nastupuje všestranný styk a všestranná závislost národů na sobě navzájem... Národní uzavřenost a omezenost se stává stále nemožnější a z četných národních a místních literatur se stává světová literatura. Rychlým zdokonalováním všech výrobních nástrojů a nesmírně usnadněnou dopravou strhává buržoasie všechny národy, i ty nejbarbarštější, na dráhu civilizace.... Nacionální rozdíly a protiklady mezi národy mizejí stále víc už s rozvojem buržoasie, průmyslu, svobodou obchodu, světovým trhem, stejnorodostí průmyslové výroby a jí odpovídajícími životními poměry." (Spisy, sv. 4. SNPL, 1958, str. 431-432, 447)

U klasiků, včetně V. I. Lenina, bychom nalezli i celou řadu myšlenek poukazujících na fakt, že i toto je nevyhnutelné a pokrokové, je v rukou reakční třídy, konkrétně buržoasie, deformováno, že v třídně vykořisťovatelské společnosti je i pokrok nutný k přežití a rozvoji. Zvláště smutné je, že tuto prostou pravdu nechápou masy lidí, kteří podlehli vlivu islamistické ideologie, která není nějakým derivátem přirozené, v genech zakódované krutosti a touhy po krvi u Arabů, Turků a jiných etnik či biologické patologičnosti některých lidí v samotné Evropě. Současný islamismus je produktem zcela moderního zájmu buržoasie muslimských zemí, která se přinástupu k ovládání světa a vytloukání globálního zisku zpozdila, resp.byla zpožděna kapitálem a politikou evropských zemí a USA, nemák dispozici silné státní celky s konkurenceschopnými armádami a uchyluje se proto k dogmatickému fanatismu a terorismu, tedy zbrani slabých. Kdo pochopil dobře marxismus a používá jeho metodologie, nesedne na lep řečem o přirozené - takřka "od Boha" dané krutosti a lstivosti toho či onoho etnika a neutone ve spleti etnických předsudků a nenávistí, tak jak se to stalo mnoha občanům bývalé Jugoslávie či SSSR. Tím spíše v těchto vztazích neutone marxistický teoretik.

Jinak je to ovšem s vědci - nositeli buržoasní, povětšině idealistické či naturalistické metodologie, nevyjímaje autorku námi zkoumanou, byť i tendující k humanismu a k eurooptimismu. Její eurooptimismus nemá totiž dostatek argumentů pro zdůvodnění, proč vidí překonávání uzavřenosti i samotné existence národů jako nutné a pozitivní a i vcelku racionální eurooptimismus a podpora evropské integrace se jeví jen jako jakási osobní psychologická úchylka, resp. slepá víra, jedna z možných. Z hlediska různých variant idealistického a tedy i netřídního pohledu nadějiny, vycházejícího hlavně z duchovní sféry a s vědomím dané společenské strukturace a dospívajícího až k hlásání ryze svévolné, z hlavy, psychologicky motivované možnosti "stvořit", nebo naopak "odpískat" národ, se tento útvar stává čistě nahodilou skutečností. Pak lze jen těžko hodnotit, co je nutné a co ne.

Platí to i o Ulrike Guérotové, která svou podporu EU, dokonce i pokud bude sevřenější federací, s omezenou suverenitou národních států, zdůvodňuje faktory z oblasti politické mechaniky (vyjadřování sek jednotícím koncepcím, a ne k jednotlivým osobám hájícím lobbyistické zájmy, efektivnost rozhodovacího procesu, vymahatelnost norem, nutnou centralizaci rozhodování), kulturní (vzájemné kulturní obohacování se, civilizační mise vyspělejších zemí, rozmanitost) i hospodářské v užším smyslu (měna)... Nicméně proti každému z těchto důvodů mohou být uvedeny pádné argumenty, z nichž některé autorka sama zmiňuje (jazyková bariéra, byrokratičnost EU, problém s vyjádřením obecného zájmu, který by nebyl jen zájmem nejsilnější země, klesající možnost sociálního komfortu politiky as tím související nárůst populismu a nacionalismu).

Protože nezkoumá měnící se třídně zájmový základ nacionalismu, nemá ani tušení o tom, že nejde o recidivu starého nacionalismu rodící se a ještě pokrokové buržoasie, příp. elit v utlačených zemích. Není to ani prostá kopie výbojného nacionalismu imperialistické, hlavně velké buržoasiez přelomu 19. - 20. stol. manipulující masami kolem první světové války a v meziválečném období, který rozšířil svou základnu v boji národů napadených Osou proti fašismu, za národní nezávislost v demokratické podobě. Dále ovšem degeneroval v době studené války.

Dnes má nacionalismus především dva hlavní - vesměs reakční - kořeny. Jedním jsou konkurenční zájmy skupin nadnárodní buržoasie (bez ohledu na skutečnou etnickou či státní příslušnost členů těchto klik). Dalším, možná významnějším kořenem jsou vrstvy druhořadé buržoasie, které se systémově nedostávají ke globálnímu zisku. Buďto pracně zhodnocují svůj kapitál v omezených národních podmínkách, s nízkou mírou zisku, pod bičem konkurence těch velkých (přesněji těch schopných využívat nejmodernějších a nejvíce zboží zlevňujících technologií a prostředků) nebo, a to je dnes zvláště významné, jsou přisáté na stát. Kupují si politickou podporu a zvyšují si zisky obíráním neprivilegovaných prostřednictvím národního státu a územní samosprávy, kteréžto celky ovládají (viz olupování občanů prostřednictvím daňových úlev či korupčně získávaných a šizených státních či komunálních zakázek či převalování státních výdajů pouze na neprivilegované pomocí daňové stávky kapitálu). Co jiného mají tyto konkurencí stísněné outsiderské vrstvy podporovat, ba přímo adorovat, než nacionální omezenost, se všemi legendami a předsudky, které k tomu patří? Čeho jiného se mají bát než faktorů narušujících jejich zvláštní postavení (migrace sil, které nechtějí žít jako levné pracovní síly) neboposílení role nadnárodních struktur shrabujících globální zisk? Čím jiným mohouzneužít neprivilegované masy nenacházející se ještě na stupni pouhého trade-unionismu a stavovství?

Nesmíme zapomenout, že v průběhu kapitalistické formace působí jako trvalý, pouze formu poněkud měnící kořen dvojakého postavenímaloburžoasie, které hrozí pád mezi pouze vykořisťované zaměstnance, a stejně dvojakých, s určitými vlastnickými funkcemi spojených tzv. nové střední vrstvy (manažeři odborníci, učitelé, lékaři apod.), které si rovněž hájín eměnnost svého zvláštního postavení a nalézají vhodný nástroj v nacionalismu. Vlastně se ale i zde změnila situace, protože i skupinám s dvojakým, částečně vlastnickým postavením dnes nehrozí jen pád mezi zaměstnance, ale spíše pád do masy nezaměstnaných a nezaměstnatelných ze společnosti vyloučených a negenerujících mas, kterých přibývá.

A proto, i když Guérotová celkem správně identifikuje různé výzvy, které přinesl vývoj, nevidí je v jejich hierarchii a podmíněnosti hlubinnou podstatou ekonomiky - výrobními vlastnickými vztahy a zájmem tříd. Příčiny krizových jevů proto vyvozuje z různých národních specifik - nevidí to, co všechny zlomové body spojuje a determinuje. Může proto dojít jen k naprosto nevěrohodnému závěru: "Nacionalismus je sice přítomen" (předtím na dotaz redaktora přiznala, že značně ožil, potom, co předtím odumřel- pozn. J.H.), "ale celkově se myšlenkové směřování Evropy neubírá jen tímto směrem." Kdo tomu věří, ať tam běží! Zatímco kolem něj se valí masy migrantů, o nichž skoro nic nevíme a jejichž značná část není ochotná se podřídit normám zemí, do nichž přicházejí, nechce nebo ani není schopna po evropsku pracovat. A vedle nich čekají na svou chvíli nacionalisté a fašisté, pro jejichž charakteristiku se výborně hodí Leninova slova o maloměšťákovi, který zešílel z hrůz kapitalismu. Bůh či Marx s námi! Oficiální politika a ideologie buržoasie připomíná politickou elitu na sklonku první formy socialismu, které se svět hroutil pod rukama a ona o tom neměla ani tušení, nemluvě o vědecké teorii pro potřeby řešení krize.

Znovu se přesvědčujeme o pravdivosti teze, kterou zesměšnily slogany předlistopadové propagandy, že jen marxismus (skutečný!!!!) může být kompasem, který nám ukáže cestu dopředu z globálně buržoasního marasmu.