OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

Historie nenaplněných očekávání ve své druhé dekádě…

07.11.2011 20:44

Když se v některých „štábech revoluce“ politického spektra, ať těch napravo nebo zejména nalevo začínaly hodnotit události označované za „sametovou revoluci“, byla připomínána jakási dvacetiletá dekáda provázející změny zejména novodobé historie společensko-politických procesů a dění v české kotlině. Proto se v roce 2009, kdy uplynulo dvacet let od listopadu 1989 – sametového převratu a údajně se vrátila vláda do rukou lidu, v některých levicových strukturách, že dvacetiletá perioda změn zafunguje a vše se obrátí. Dokonce dodnes si někteří v KSČM nebo dalších politických strukturách hlásících se k pokračování tradic předlistopadové KSČ mysleli, že se jim přijde národ omluvit za listopad 1989 a řekne – soudružky a soudruzi vraťte se! Nic z toho se nestalo. Dokonce ani k tomu nutnému předpokladu cesty vpřed – poučení se z vlastní historie zřejmě dosud nedošlo a v dohledné době nedojde.

Za několik dnů si připomeneme již dvacáté druhé výročí událostí 17. listopadu 1989. Mohlo by jít třeba o objektivnější pohled do historie, ač jistě docela „mladé“. Chtěl bych s mírným nadhledem provést jistou rekapitulaci svého vztahu k oné době a vývoji po ní. Době, která je jedním z neuralgických bodů české novodobé historie. Neznám historické události a změny, jež se staly v té které etapě vývoje lidské společnosti, na něž by lidé vzpomínali s jednoznačným uspokojením a naplněním všech svých očekávání. Dokonce si myslím, že kdyby tomu tak ve skutečnosti bylo, že by vlastně ani nebyl důvod se k takovým událostem vracet, vzpomínat a rekapitulovat. Prostě vše by byl jeden lineární tok dění, jímž by se dalo proplouvat bez sebemenších vzruchů. Vývoj lidské společnosti však lineárním nebyl, není a prognózy dávají tušit, že sotva kdy bude. Naštěstí… Naneštěstí do toho historikům fušují politici, zkreslené i zkreslující vzpomínky pamětníků či „nepamětníků“, narozených po těchto událostech, subjektivní pocity uražených bývalých protagonistů vládních struktur i těch nedoceněných za vlastní revoluční zásluhy.

V minulosti jsem již několikrát vyjádřil určité rozladění nad nedostatečnou sebereflexí, kterou udělala KSČM s odstupem oněch letos již 22 let. Nemám v úmyslu kritizovat. Jen si spíš povzdechnout, že některé šance se neopakují a z žádného návratu se nestane naplněná - promarněná příležitost, i když snad jinak učesaná. Ve hře jsou totiž vždy subjektivní a objektivní příčiny, které mění, přestože jejich účastníci míní. Nemyslím si, že lidé chtěli právě socialismus té doby, chtěli především změnu. A tu odcházející systém ve své době reálně neměl. Sdělit lidem, aby ještě chvíli počkali, že možná zítra, pozítří nebo popozítří už to bude lepší, mohlo vyvolat smích, nikoli však ochotu se něčeho takového dál účastnit ve frontě na devizový příslib nebo na nějaké nedostatkové zboží. Proto se spolu s některými názory aktérů té doby neshoduji, že systém tzv. reálného socialismu šlo změnit, resp. reformovat v nebo k socialismu. Nebyla ochota k oné změně z lůna samotných hlavních článků systému a nebyla ani zřetelná alternativa, kterou by šlo v dohledné době dát „do hry“. Gorbačov nebyl hlavním viníkem pádu systému, ač šlo o jednu z předních persón té doby. Stejně jako nebyla hlavními strůjci změny do dnes v politice fungující řada „listopadových revolucionářů“. Považuji podobná vyjádření za v zásadě rozporné s tím, co marxistické vidění světa označuje hlavními a vedlejšími tendencemi vývoje, a sama realita je dosti vypovídající. Co lze však vnímat jako zásadní, a to opět s ohledem na stav, v jakém se předlistopadový systém nacházel, že systém neměl alternativu změny a nebyl schopen ji za tak relativně krátkou dobu vytvořit. Politické změny, k nimž v tehdejším SSSR docházelo, byly vítány doma i v zahraničí, základna, tedy ekonomická sféra ve všech svých aspektech – řídících, organizačních, technologických, ale samotné podstaty – trhu (jako prostoru vyjádření) skomírala nebo vůbec neexistovala. Skloubit fungování politiky a ekonomiky v jeden žádoucí celek nebylo a není v silách jedné osoby, strany, vlády, ale je uskutečnitelné pouze v souladu myšlení a jednání společnosti jako celku, jejíž nadstavbové složky musejí tuto alternativu umět vytvořit, nabídnout, realizovat a motivovat k ní občany. To vše si s ještě větší intenzitou člověk uvědomuje při sledování současných hrátek v PS PČR kolem reforem, jak ze strany úporných a bezohledných snach vládnoucí koalice reformy prosadit, tak ze strany levice tomu jakousi „obstrukční klauniádou“ zabránit bez toho, aniž by výraznějším způsobem třeba prezentovala alternativu jiného řešení. Prostě toho, co absentovalo i v předlistopadovém období a nakonec vyústilo do listopadové sametové…

Po dvaadvacetiletém fungování „staronového“ společenského systému by snad stálo za to si uvědomit, že kapitalismus není „sprosté“ slovo ani zaklínadlo, je to realita, která však není neměnná a definitivní a k žádoucím změnám tohoto systému dochází a musí docházet v koordinaci těch sil, které z něj dokáží vytěžit všechny inovační, organizační i řídící schopnosti a nabídnout je ke správě těm, kteří je dokáží změnit a jejich efekt rozložit v celé struktuře společnosti 21. stol. Jak z tohoto pohledu třeba tzv. česká levice (jak ČSSD, tak KSČM aj.) dokázala nabízet občanům ČR konkrétnější představu sociálně spravedlivější společnosti, krom frází a životem již nyní velice často překonávaných a vyvracených dogmat? Jakoby si soudruzi a kolegové na levici nechtěli nebo nemohli (?) uvědomit, že jde však také o jazyk, komunikační a „ideologické“ schéma, kterým se taková nabídka přeloží občanské společnosti k debatě a k účasti v ní. V takovéto pozici, a to jsem si skoro jist, se dnes levice prostě nenachází. Zejména pro KSČM pomyslný vlak, který se ani nesnažila a nesnaží dohánět“, už jel a naskakovat do něj je stejně nezodpovědné, jako o něm tvrdit, že jej umí řídit, ostatním navzdory. Že sociální a emancipační alternativy jsou žádoucí, je jasné a vcelku se o nich stále debatuje. Díky této téměř absolutní absenci potřebné radikální levicovosti se jako houby po dešti začala rodit a vyvíjet činnost celá řada rádoby občanských aktivit a hnutí, která si stanovují stejné cíle, snaží se oslovovat se svou jedinou pravdou a údajnou alternativou stejné občanské skupiny. Každá z nich aspiruje tzv. na první housle v tomto orchestru zmařených a mařených aktivit a již dopředu vytváří podmínky pro svůj neúspěch a porážku. Navíc ještě s tím, že zakládá ještě větší zklamání lidí ze sebe samých. Verbální imaginace o lepším příštím, vyzývání vlády k demisi neznalost podmínek či jak je konkrétně vytvořit, aby se tak mohlo stát, často všeobjímající kritika „všehomíra“ nejsou východiskem, a to ani po dvaadvaceti letech pokusů, omylů a privatizace, které nelze nahradit nebo omluvit nacionalismem, populismem ani přichýlením se k Hradu, protože z něj právě vycházejí rádoby oslnivé paprsky „obrozenectví“, v jejichž svitu se dá sice pookřát, ale také oslepnout a ztratit poslední zbytky smyslu pro realitu.

Možná těch příštích osmnáct let zbývajících do možného a zřejmě některými stále očekávaného zafungování „dvacetiletého českého zázraku“ pro společenskou změnu, také nebude dost. Pro tzv. českou levici určitě, protože ta své šance promrhává již docela dlouho. Je zde otevřen a stále více se dále otevírá k naplnění odpovědností nových politických hnutí a občanských iniciativ, aby se alespoň pokusily nabídnout reálnou představu efektivnějšího, občansky spravedlivějšího fungování společnosti, jaká by mohla být. Jaká byla, to nechť zpracovávají historici, občané a zejména politici by o tom měli už jen vzpomínat. A nezapomínat bychom měli všichni ….