OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

Falešné příběhy

17.11.2010 22:19

Sotva si lze nepřipomenout události spojené s datem 17. listopadu 1939, stejně jako dění o 50 let později. Osobně pociťuji tato výročí jako „historii“, jejíž odkaz je důležité připomínat, ani ne tak pro jejich patos, jako pro poselství, která sdělují a budou sdělovat, i když si někteří z nás na přesnou formulaci o dění té doby nebudou moci vzpomenout a zformulovat je. Ono poselství je dle mého soudu – nemlčet, konat, ač výsledek není jistý a rizika jsou více než aktuální.

Zmíněná připomínání událostí nepatří k těm, v rámci nichž by se srocovaly davy lidí, tedy v porovnání s aktuálním časem, kdy probíhaly. Nedivím se tomu, ani si nemyslím, že je tento stav důvodem k nějakým srdcervoucím nářkům a spílání „většinové inerci“. Jde o relativizující proces „zapomínání a rozpomínání se“, který není zárukou téměř ničeho, je však symbolem toho, že „technologicky konzumní společnost“ učiní zásadní rozhodnutí za nás a nabídne nám dokonce i alibi, proč jsme tak neučinili my sami. Konzumní společnost, v níž jsme se zabydleli, nabízí svou vlastní virtuální variantu, která není jen imaginací sebe sama, je v podstatě vlastní alternativou reality, do níž se vejde co nejvíce našich prožitků, počitků, emocí a jejich náhražek, včetně naplavenin.

Když se nebudeme rmoutit kdejakou náhražkou, ztrácíme přitom určitou míru „aktivní racionality“, která by nás chránila před manipulativní spirálou našeho virtualizovaného bytí, jehož brýle si nasazujeme působící logikou nabídky a poptávky sami, anebo nerozpoznáme, že nám je často už nasadili nebo hodlají učinit ti druzí.

Uznávám, snažím se uchopit a pochopit především procesy odehrávající se v reálném čase a prostoru, ty minulé, přítomné a pokouším se „zadat si“ i s těmi budoucími, jejich virtuální modifikaci vnímán jako něco, čím mohu „potrápit“ své smysly, ale v žádném případě přitom neztratit rozum, nebo to, co z něj ještě zbývá.

Když si připomenu výše vzpomenutá výročí, jejichž poselstvím je také osobní hrdinství, angažovanost, akcent kolektivního rozumu a determinované převzetí jedince celkem – v jeho společných zájmech, potřebách i realizačních záměrech, vidím také vyrůstání nových iluzí, probouzených deziluzí a vršení nových asymetrií v projektování „občanské společnosti“, kde, jak píše politolog J. Pehe, existuje „demokracie bez demokratů“. Staronové oligarchie se opětovně zmohou na „normalizaci“ těchto asymetrií a většinová společnost více či méně přistupuje na tento „kulhající diskurs“ a ani potom se nehodlá rozpomenout na vlastní (budoucí) dějinná poselství. Třeba ta, v nichž nelze směšovat a narovnávat jedny křivdy druhými a přitom vytvářet nové.

Minulost se nefalzifikuje, i přes veškeré snahy. Její příběhy byly prožity, „vepsány“, zapamatovány, jsou samy sobě odrazem v čase přítomném a jakémsi „kódu“ o čase budoucím, lze z ní však účelově vytvářet falešné příběhy, „ideologie“ o nás samých a předávat je těm, kteří je pojmou jako převyprávěné obrazy, virtuální segmenty, nikoli jako dějově příčinná poselství, z nichž už „právě tehdy a tam“ vyrůstá historická paměť lidské společnosti jako celku. Poměřovat počty obětí, viny, viníky skrze pocitové až smyslové složky o historických událostech, vytváří jen další vlnu byť „mytického patosu“, který nenahradí fakta ani odvahu k vlastní historické pravdě. Zbude jen pachuť „falešného příběhu“, v němž živými oběťmi se stáváme my sami, se svými patetickými obrazy majícími nahradit absenci vést diskurs napříč občanskou společností.