OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

Emoce jsou pochopitelné, ale nedávají východisko

13.09.2014 09:20

Že je veřejnost pobouřena způsobem smrti malé devítileté dívky z Klášterce nad Ohří, zřejmě neudiví. Ono pobouření má jistě několik aspektů, k nimž patří i ty psychosociální plynoucí z atmosféry nejdříve bezprostředně po zjištění činu a poté s vývojem informací šířených médii. A to včetně těch, které tzv. uniknou, resp. proniknou s významem větší nebo menší věrohodnosti, posléze potvrzení či vyvrácení. Sám čin pak zkoumá policie a dále bude řešen soudem. Tento forenzní aspekt má jistě své zákonitosti a širší pozornosti bývá „ušetřen“. Co však nikoli, je „mediální obraz“ o celé věci šířený (verbální nebo textové sdělení je umocněno obrazy z místa a nejbližšího okolí činu, do děje jsou vpuštěny komentáře dotazovaných osob atd.), dále transformovaný, ale i intenzita jeho sledovanosti veřejností v blízké nebo větší vzdálenosti. Vše má jakousi „železnou logiku“ umocňující obraz celé tragédie o ztrátě života dítěte, který byl brutálně zmařen, a to ve věku, kdy si zřejmě ještě hrálo dětské hry. Konání dospělého jeho příští hru definitivně ukončilo.

Ať už čtu nebo jinak sleduji podobné věci, napadne mě jedno: jak beznadějně hluboko musí někdo klesnout, kdo provede takový čin a co vše se i v něm samotném musí odehrát? To vše se jistě šetří a mělo by být zachyceno ve vyšetřovacím spisu. Již nyní je ale možné říci, že čin vraždy dítěte je vždy něčím výjimečným, odsouzeníhodným. Jeho výjimečnost je o to děsivější, že dospělý v porovnání s dítětem bývá v převaze – ať už fyzické nebo psychické. Šance dítěte na přežití takového útoku bývají minimální. O to je rozhodnutí k takovému činu vraždy děsivější.

V reakci na takovéto činy se mediálně obvykle zvedá zájem o názory veřejnosti na trest smrti. Obávám se, že kromě „mediálně-tržního“ efektu se tu možná odehrává jakési „odventilování“ veřejného napětí, které se může kumulovat v každém z nás, sledujeme-li takový čin. To se vtělí obvykle také do mediálně nabídnutého tématu o trestu smrti (resp. o jeho obnovení). Často proběhne jakási skrytě řízená diskuze, jíž se účastní politici, jsou slyšet různé názory veřejnosti, uskuteční se průzkumy veřejného mínění. V jednom z nich z června letošního roku odpovídá 59 % občanů v dikci „spíše“ nebo „rozhodně“, že by měl být přítomen v právním řádu ČR, 35 % „spíše“ nebo „rozhodně“ neměl a 6 % „neví“[1].

U nás byl zrušen po roce 1990, přesto, jak vidno, jeho zastánci stále zřetelně existují. Osobně nepatřím k jeho zastáncům, i když jistě mohu slyšet reakce: kdyby se něco takového přihodilo Tvému dítěti… Ano, to lze jen těžko srovnávat. Emoce jsou poměrně výraznou složkou naší psychiky, a jejich projevy bývají často spontánní, neřiditelné. Nemohu se však omezit emocemi, mám-li dát odpověď na něco, co by mělo vyjadřovat a vyjadřuje mnohem širší společenský kontext, ovlivňuje a ovlivní myšlení a konání dalších lidí, nejen mě (příp. právě jednotlivou situaci). A to je v případě trestu smrti evidentní a historicky podmíněné. Zároveň si myslím, že v části zastánců trestu smrti se odráží jakýsi osobní, třeba léty hromaděný protest „proti všemu“, o čem se domnívají, že jim bylo učiněno „nespravedlivě“ a oni se nedokázali bránit, nikdo jejich břemeno újmy nesejmul. Obracejí se tudíž k jakési „poslední instanci“, vykonavateli, který by „újmu“ odstranil. Jde obvykle o dozvuky emocí, momentální nálady – částečné subjektivní, částečně pod vlivem dění kolem nich (nezávisle na nich). O tzv. přesvědčených zastáncích trestu smrti přemýšlím mj. jako o něčem hluboce nelogickém, protože praxe ukazuje, že příčiny činů tak závažných, jakým je např. vražda, leží jednak v každém, kdo takový čin spáchá, jsou podmíněny konkrétní situací a mají i určitý společenský kontext. K tomu všemu je třeba přiřadit omyly, kterých zná historie bezpočet, kdy za pachatele byl označen někdo, kdo čin nespáchal, přesto byl popraven.

Současnost trestu smrti např. v některých státech USA vypovídá o často nezvládaném vykonání trestu smrti, kdy poprava je spíše mučením, což je vlastně i v rozporu s režimem samotného trestu smrti. Dalším aspektem hovořícím proti trestu je, že činy jako vražda se dějí dál, a to i v zemích, kde tento trest ještě aplikují. Argumentovat tu jakýmsi „výchovným“ akcentem, je poněkud scestné. Položme si totiž otázku: jak výchovně vlastně může působit další usmrcení? V případě výchovy je třeba mít na mysli společnost jako celek, nikoliv jen takto odsouzeného a potenciálně další, čekající na vykonání trestu, a jejich okolí. Učit společnost 21. stol na aplikaci pravidla Chammurapiho zákoníku „oko za oko, zub za zub“, by bylo návratem do hodně drsné minulosti.

Otázkou však při těchto úvahách zůstává: jak přesto bránit těmto a podobným činů, který se stal v Klášterci nad Ohří? Podotýkám“bránit“, protože, aby se neděly, na to zřejmě žádný účinný recept není. A bránit jim dle mého soudu můžeme zase jen učením a výchovou, odbornými informacemi a jejich odpovídajícím šířením, přebíráním zkušeností odjinud. Na úrovni některých základních škol je to vždy o to obtížnější, že děti se přesouvají např. do vzdálenějších míst od domova, což příp. rizika zvyšuje. Ale možná i tady jsou řešení: větší zájem nás dospělých - jistě o své ratolesti, ale třeba i o ty kolem nás. Školy určitě v rámci výuky jsou schopny žákům vysvětlit možná rizika. Jak na ně prakticky reagovat, by se však hodilo realizovat společně, např. právě s rodiči, těmi, co za děti nesou odpovědnost. Jistě také o tom jsou poznatky z různých míst a realizují se. Stejně jako do budoucna to může účinněji působit do řad těch, kteří o trestu smrti uvažují jako o něčem „výchovném“.

 


[1] Veřejné mínění o interrupci, eutanazii a trestu smrti – červen 2014. Tisková zpráva. CVVM, 2014, 3 s.