OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

Co mi psaní kroniky dalo a vzalo?

29.02.2012 22:46

Úvodem 

Nedávno spatřila světlo světa Kronika Města Znojma 2006. Když jsem ji poprvé držela v ruce, byl to skoro srovnatelný pocit s tím, když poprvé držíte své dítě. Možná se někdo otřepe a ušklíbne při srovnání dítěte a knihy, ale to je mi celkem jedno, nejde tady o pocit „někoho“, ale o pocit můj a o tom je zbytečné diskutovat – můj pocit je můj pocit. A tečka. Ihned po vyfocení se s kronikou do novin jsem neváhala a mnohým svým kamarádům jsem se pochlubila, že moje první kronika je konečně na světě. A tak se ani nedivím, že jedna z mých kamarádek, Hanka Svobodová, se toho, řekněme, chytila a požádala mě o nějaký článek o kronice. Nejdřív se mi to jako dobrý nápad až tak moc nezdálo. Jedná se o Kroniku Města Znojma 2006 a já si nemyslím, že by byla zajímavá pro okruh čtenářů mimo Znojemský region. Ale čas plynul, v místních novinách vyšel další článek o kronice a já jsem získala několik zajímavých zkušeností, které vyplynuly právě z toho, jak se informace o vydání kroniky šířila světem. A tak jsem se rozhodla sepsat pár svých osobních zkušeností s psaním tak specifického díla jakým kronika bezesporu je.

 

Co mi tedy psaní kroniky dalo a vzalo?

„Co mi psaní kroniky dalo a vzalo?“ Než odpovím na tuto řečnickou otázku, je potřeba vzít do úvahy, že často se „co mi psaní kroniky dalo“ prolíná s „co mi psaní kroniky vzalo“. Obě zkušenosti jdou společně, ruku v ruce a někdy je velmi těžké je odlišit.

Psaní kroniky mi určitě a neoddiskutovatelně vzalo hodně času. Dalo mi ale možnost, abych ten čas vyplnila smysluplně, tvorbou něčeho, co má určitě smysl pro následující generace. A tak bych řekla, že pozitiva v této oblasti rozhodně převažují.

Psaní kroniky mě víc než co jiného naučilo pracovat s materiálem v různých podobách – od novin, časopisů, knih apod. až po webové stránky a osobní povídání si s mnoha osobnostmi a zajímavými lidmi. Naučilo mě vyhledávat si potřebný materiál a také pomocí dedukcí vymýšlet, kde by se tak asi potřebný materiál mohl nacházet. Někdy to byly dedukce úspěšné, jindy méně, ale i to je cenná zkušenost.

Při psaní kroniky se stal ze mě a z celé rodiny a kamarádů kolem sběratel letáků, letáčků, plakátů, vstupenek, kalendářů, kalendáříčků, fotek apod. A přibývající množství materiálu mě donutilo hledat stále lepší a lepší systém ukládání a třídění těchto, pro psaní kroniky tak cenných, věcí.

Psaní kroniky mě donutilo zdokonalit se ve čtení „mezi řádky“. Co tím myslím? No, např. mám k dispozici kroniku nějaké zájmové organizace a potřebuji si z ní „vytáhnout“ pár údajů do „mé“ kroniky. Organizace si ji ale píše pro sebe a své potřeby. Otevřu takovou kroniku a vidím fotku, spoustu osob na ní, všichni se usmívají. U takové fotky je pak, např. text: „…to jsme si to ale užili.“ Hmm. A já do své kroniky píši: „Akce zájmové organizace se vydařila a účastníci se výborně pobavili.“ Následuje další fotka s textem: „Pepa válel na kytaru u táboráku.“ A já píšu: „ Mgr. Josef Novák doprovodil večerní posezení u táboráku hrou na kytaru.“ Ovšem k tomu si musím dohledat, že Pepa se vlastně jmenuje Josef Novák a má titul Mgr. Kronika totiž vyžaduje přesné uvádění titulů, jmen i příjmení. Především je to důležité z hlediska tvorby jmenného rejstříku na konci kroniky.

Když potkám někoho, o kom jsem psala v kronice a koho dobře znám, nenaskočí mi hlavě jako jiným lidem – „…aha, tamhle jde Pepa“. Okamžitě mě naskočí – „…aha, tamhle jde Mgr. Josef Novák. A když už jsem ho potkala, nemohla bych na něm vyloudit nějakou fotku, letáček apod. do kroniky?“

Práce na kronice mě posunuly na vyšší úroveň ve znalosti práce na počítači. Když srovnám Janu, která s kronikou začínala, a Janu, která ji píše teď, jsou to v ovládání počítače dvě naprosto rozdílné osoby. A ta druhá je prostě výrazně lepší v této oblasti. Ta první brala ještě počítač jako nutné zlo moderní doby, ta druhá na počítači pracuje ráda a bere ho jako prostředek k obrovskému usnadnění práce.

Když vyšly v místním tisku články o kronice (ve formátu rozhovoru se mnou), slibovala jsem si od toho, že se mi materiály do kroniky budou hrnout a já budu dokonce vybírat z toho množství, které budu mít k dispozici. No, nestalo se tak. Pár materiálů mi sice tahle propagace kroniky přinesla, ale rozhodně jsem si myslela, že jich bude víc. Zato jsem zjistila, že:

  • Chcete-li v novinách poděkovat za pomoc s prací na kronice, je to docela nadlidský úkol. Děkujete-li tiskárně, vazárně apod., noviny to neotisknou, neboť je to skrytá reklama. Zatím se tedy nikde neobjevilo, že kromě mě odvedla na Kronice Města Znojma 2006 spoustu práce Tiskárna Sládek Znojmo a Vazárna Stixová.
  • Až tak nemožné není poděkovat jednotlivým pracovníkům, kteří se na pracích podíleli, ale tím zas dokážete někdy naštvat majitele, protože název firmy do novin fakt neprocpeteJ
  • Mnozí lidé, kteří mě znají osobně, nemají potřebu mi při setkání říct něco příjemného, např. pogratulovat k vydané kronice, ale spíše nepříjemného. Je to skoro něco na způsob, když potkáte kamarádku, kterou jste dlouho neviděli a ona jako první větu řekne. „Ahoj, jejda, tys za tu dobu, co jsme se neviděli, přibrala.“ Tak mě zarazilo, že lidé, kteří mě znají, uvažují o tom, že jsem se ve Znojmě nenarodila a přesto píši jeho kroniku. A mají potřebu mi to sdělit hned v první větě. Na Znojemsku bydlím od roku 1982 (tj. od svých 14 let), přímo ve Znojmě mám trvalé bydliště od roku 1992. A najít člověka, který na solidní úrovni ovládá gramatiku a stylistiku, ovládá počítač, umí pracovat s informacemi a umí si je shánět, má čas, trpělivost, podmínky a chuť psát kroniku a ještě k tomu se narodil v jednom místě a nehnul se celý život z tohoto místa … to by byl úkol skoro nadlidský.
  • Každý, kdo se se mnou začne o kronice bavit, se po několika větách zeptá: „A máš nějakou vtipnou příhodu, kterou zažilas při psaní kroniky?“ Poprvé mě ta otázka hodně zarazila. Kronika není vtipná a nemá být vtipná, není to jejím smyslem. Kronika je rozhodně literatura faktu. A fakta řadíme, sepisujeme, dohledáváme, ale opravdu se nad nimi moc nezasmějeme. Vzhledem k tomu, že se otázka na vtipnou příhodu neustále opakovala, začala jsem hlouběji pátrat ve své hlavě a jednu jsem teda vyštrachala. Tu teď dávám k dispozici čtenářům a opravdu klidně odpřísáhnu, že další vtipnou příhodu, která by se mi stala v souvislosti s psaním kroniky, už nemám.

 

Vtipná příhoda

V roce 2009 jsem se rozhodla, že vyzkouším svůj tehdy zcela nový digitální fotoaparát a udělám si pár fotek do kroniky z Rekonstrukce bitvy u Znojma z roku 1809, která se konala v Dobšicích. Důležité je, že fotoaparát jsem měla úplně nový a snažila jsme se s ním teprve skamarádit. Podařilo se mi vzít si na sebe ne úplně nejvhodnější oblečení, protože mi nějak nedošlo, že se v bitvě bude bojovat, střílet, válčit... V sukni, krátké letní parádní halenečce, nepostradatelném modelovém klobouku (bez pokrývky hlavy prakticky nevycházím a klobouk stal už mým poznávacím znamením) a botách na podpatku jsem se vydala do bitvy. Měla jsem obrovskou chuť udělat nádhernou fotku Znojemských myslivců, protože tenhle spolek prostě miluju. Asi jsem vypadala tak nevhodně a prapodivně, že mě ani pořadatelé nezastavili, když jsem se hrnula vstříc pluku myslivců. Byla to historická bitva a všelijak vymóděných osob se tam pohybovalo habaděj. S pochodujícími myslivci jsem se setkala na můstku přes řeku. „S nimi“ není úplně přesné. Nejdříve se totiž proti mně najednou objevilo dělo. Stačila jsem uhnout do křoví na břehu řeky. Když z děla vyšla rána, skoro jsem ohluchla a samozřejmě jsem se strašně lekla a ucouvla dozadu. Nebýt manžela, který mě doprovázel, a už dřív mu došlo, že mi tento opravdu hloupý nápad nerozmluví a soustředil se tedy, jako obvykle, pouze na napravování toho, co provedu a způsobím, skončila bych vyparáděná v řece. Naštěstí mě zachytil. No a pointou toho všeho je, že jsem si do foťáku nevložila paměťovou kartu a z toho vyplynulo, že fotka prostě není.