OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

A proč se vlastně strašíme přikládáním pijavic?

24.07.2011 15:37

 

Vcelku dle očekávání se v senátu rozhořel, možná i „pseudoboj“, zda navrhovaná podoba zdravotnické reformy ano či ne. V senátu „velí“ s převahou levice a pravice prosazuje tzv. nechtěné reformy. Problém standardu a nadstandardu by neměl jakkoli bránit dostupnosti zdravotní péče. V tom by zřejmě měla panovat shoda napříč politickým spektrem. Je ale otázkou, co a jak je ještě standardem a co už je možné volit z pohledu pacienta a jeho zdravotního stavu jako nadstandard. Zcela jistě život zachraňující zdravotní úkony by měly být normou, které by se mělo dostat všem bez rozdílu, kteří se ocitnou v situaci, která zapříčinila, že je jejich život po zdravotní stránce v ohrožení. To je nejen otázkou logiky, etiky, ale samotné podstaty a smyslu lékařské péče i poslání.

Spoluúčast pacientů musí jít ruku v ruce s tím, kterak takto získané prostředky zlepší a zkvalitní péči o ně a také umožní v celé šíři uplatnit odbornost a medicínské postupy, aby se zdravotní péče zlepšovala, ale i prevence zvýšila. A to si nejsem jistá, že je systém včetně v něm zamýšlené reformy v tomto smyslu nastaven směrem k občanům.

A co se týká již zmíněných pijavic, asi bych radila být v klidu. Nejde sice o metody nijak objevné, ale když jsem svého času pobývala v tehdejším SSSR, tamní lékařka po vší medikamentózní léčbě do okolí postiženého místa mi vskutku pijavice přiložila. Jiná věc byla, že jsem ten den dopoledně musela věnovat shánění pijavic po místních lékárnách, a že jich v daném městě bylo v té době 17.  Některé vypadaly velmi ponuře a připomínaly spíše podobně prázdnotou zející obchody. Teprve až v 10 z nich jsem tzv. měla štěstí. Pijavic se mi dostalo 14 a pravda je, že mi cestou místními dopravními prostředky na polikliniku 4 někam „zmizely“.

Dnes se tomu mohu už jen pousmát, tehdy jsem se také tvářila dosti nevěřícně, ale nijak vážné trauma jsem neutrpěla a postiženému místu se posléze ulevilo. Poté co jsem dorazila domů a navštívila interního lékaře, sdělil mi, že, ač se to na konci 20. stol. může zdát divné, pijavice se v lékařství používají a tenhle zákrok evidentně můj zdravotní stav nezhoršil. Musím podotknout, že ani tehdy bych např. nemohla velebit „pozůstatky“ tzv. reálně socialistického zdravotnictví, a o tom „sovětském“ by se daly jistě vyprávět ságy, v tomto případě jsme neměla a nemám ani nyní důvod „strašit“ kohokoliv pijavicemi.

Snad opravdu je dobré volit, mezi odborností reforem, jejich nutností v daném systému než politickým hašteřením a předváděním se, čí výrok se dostane do médií, aniž by jinak změnil podstatu věci – tudíž, co je pro občana jako potenciálního pacienta standardem a co už je něčím, co si může zvolit jako „nadstandard“, aby se mu např. léčebná procedura o nějaký den zkrátila a mohl se pak naplno věnovat profesnímu i osobnímu životu.

Systém by se měl umět bránit svým „zdravým nemocným“, stejně jakoby těm nemocným měl umožňovat být znovu zdravými. To není výsada, to je „standard“.