OMMO ...ejhle člověk!

Občané městu, město občanům

Moskevská 1463/37
Most 434 01
+ 420 605 870 346
hnutiommo@hnutiommo.cz

Raději na pivo než do ulity

 Přicházím k naší oblíbené hospůdce a těším se. Kamarády jsem delší dobu neviděl a na pivo taky nebylo v poslední době moc času.

"Nazdar, předsedo! ", dělají si legraci kamarádi. "Tak jsme četli ty Vaše stránky a docela dobrý," halasí. O politice už tedy začínáme dřív než obvykle.

Odpovídám na otázky, probíráme náš volební program a já vysvětluji. Registruji vesměs kladné odezvy, tak začínám tak trochu agitovat.

"No, líbí se mi to, ale víš, jak to dneska chodí," říká první kamarád. „U nás, ve firmě musí být všichni v modrým triku, tak Ti můžu akorát tak tiše fandit".

„A co ti, kteří v té straně být nechtějí?", ptám se. „No,... , tak takoví u nás už nepracujou.“

„To víš, lidí je dneska všude dost a když si chceš udržet práci...".

„U nás je to zase dooranžova ," přidává se druhý. „Nikoho teda nevyhazujeme, tak hustý to není, ale je to už takový trend ve firmě. To víš, občas taky děláme pro město, a tak…," dodává.

„Vždyť jsi spolumajitel, tak v čem je problém?", ptám se. „No, právě proto. Nechci mít zbytečný problémy při sjednávání zakázek a vůbec."

Třetí kamarád to rozsvítil definitivně. „U nás ve firmě minulé volby dávali do výplaty pětistovku. Musel jsi ale odevzdat všechny volební lístky, teda kromě strany, kterou si tenkrát založil náš majitel. Abys jako ukázal, že´s je volil."

Ne že bych netušil, že fungují podobné praktiky, ale poprvé to slyším takhle „natvrdo“.

Po hodince platíme a rozcházíme se domů. Cestou ještě vzpomínám na dobrého známého, který odmítl kandidaturu za naše hnutí. „Víte, pane Vaněk, na poradě vedení mě nadřízený upozornil, že se plánuje restrukturalizace našeho úřadu, a kdybych kandidoval, tak prý se můžu připravit, že půjdu jako první. Tak se nezlobte."

Nezlobím se. Tedy ne na něj. Jen v puse mám nějak hořko a po chmelu to není!

Za co jsem to tenkrát vlastně na náměstí chrastil klíči? A byl tehdy vůbec nějaký listopad?

Možná by se měl každý čas od času na tu dobu aspoň trochu rozpomenout a „občan“ v nás by opět měl začít vykukovat ze své „ulity“… Třeba jestli ji zase někdo nezačíná svírat, anebo jestli to nezačínáme dělat my, sami.  A to bych považoval za docela smutný a varovný signál.